Věděli jste, že gorily zřejmě truchlí za své mrtvé?

Když Tuck a Titus, pár dominantních goril horských ze stejné rwandské sociální skupiny, zemřeli v rozmezí jednoho roku, jejich vrstevníci z řad primátů projevovali řadu úzkostných projevů, které naznačují smuteční rituály.

Gorily mají své smuteční rituály

Jak uvádějí vědci pod vedením Amy Porter a Damiena Caillauda z Atlanty, USA, v hodinách a dnech následujících po smrti goril se členové smečky shromažďovali kolem jejich těl, dotýkali se jich, ošetřovali je a jinak s nimi komunikovali, píše web SmithsonianMag. Někteří samci, dospělí i mladí, se chovali nepřátelsky, včetně bití do hrudi, vokalizace a bití nebo kopání do mrtvoly.

Mladý samec, který si byl obzvláště blízký s Titem, 35letým samcem, zůstal u jeho těla po dva dny a spal s ním ve stejném hnízdě, zatímco mladý syn Tucka, 38leté samice, se pokoušel sát mrtvolu své matky, přestože již byl odstaven. Důležité je, že vědci zjistili, že tyto projevy zjevného smutku přesahují rámec členů stejné sociální skupiny. Když smečka stříbrohřbetých goril Grauerových narazila v Demokratické republice Kongo na tělo neznámého primáta, i když stejného druhu, kroužila kolem něj a střídavě se dívala na ostatky a ošetřovala je.

„Nejpřekvapivější bylo rozhodně to, jak podobné byly reakce chování vůči mrtvolám členů integrální skupiny a pravděpodobně neznámého nečlena skupiny,“ poznamenává Porter. „V gorilí společnosti interakce mezi skupinami nebo mezi skupinou a osamělým jedincem, potenciálním konkurentem, obecně vedou k vyhýbání se nebo agresi s fyzickým kontaktem nebo bez něj.“

Jak pečují gorily o své pozůstalé?

Podle vědců je však obtížné posoudit, jak často se gorily skutečně zabývají ostatky svých kolegů z řad primátů. Ze 42 smrtelných případů dospělých goril horských, které výzkumníci zaznamenali od roku 2004, se u 22 našlo nemocné zvíře opuštěné nebo úmyslně oddělené od skupiny před smrtí. V 17 dalších případech vědci naposledy spatřili gorily ještě za života a na cestách se skupinou, takže nebylo jasné, zda primáti následně komunikovali s jejich těly.
Mnozí výzkumníci zármutek jako vysvětlení pozorovaného chování rychle odmítají s odůvodněním, že je spekulativní.

Zdroj: smithsonianmag.com