Ikonická zvířata ve filmu: V některých vás vezme za srdce pes, v dalších zase příšera
Filmy jsou hlavně o lidech, o našich snech a obavách. Přesto se v nich objevují hrdinové, kteří nemají lidskou tvář, ale zasáhnou nás možná ještě víc. Jsou to zvířata. Ať už jde o věrné parťáky, digitální monstra nebo obyčejné tvory, kteří se z ničeho nic obrátí proti nám.
Proč nás jejich osudy tak fascinují? Protože filmaři pochopili, že zvíře je dokonalé zrcadlo lidských emocí. Pes, který se vrací domů přes půlku světa, je symbolem věrnosti, jakou sami hledáme. Obří ještěr bořící město zase zhmotňuje náš strach z něčeho, co nemůžeme ovládat. Zvířata ve filmu nám ukazují to nejlepší i nejhorší v nás.
Hrdinové se studeným čumákem
Věrnost až za hrob. To je téma, které nás u psů nikdy nepřestane dojímat. A na vrcholu stojí dvě jména: Lassie a Hačikó. Lassie, filmová kolie inspirovaná skutečným příběhem z války, se stala první zvířecí superstar. Její odysejská pouť domů k milovanému chlapci je archetypem nezdolné oddanosti.
Příběh Hačika je ale její reálný, o to víc srdcervoucí protějšek. Skutečný pes, který v Japonsku devět let den, co den čekal na nádraží na svého pána, jenž se už nikdy nevrátil z práce.
Vedle těchto dokonalých hrdinů stojí jiný oblíbený typ: chaotický rodinný mazel. Pamatujete na Beethovena? Obří bernardýn, který vtrhl do rodiny Newtonových, slintal, dělal nepořádek, ale zároveň svou energií a láskou stmeloval rodinu.
Ještě realističtější byl Marley z filmu Marley a já. „Nejhorší pes na světě“, který ničil nábytek, ale zároveň provázel své majitele všemi životními fázemi až do nevyhnutelného smutného konce. Tyto filmy nám ukazují, že soužití se zvířetem je cesta plná radosti i bolesti.
Když fantazie ožije (a někdy se zvrtne)
Technologie posunuly hranice fantazie. V roce 1993 změnil Jurský park pravidla hry. Kombinací dokonalých loutek a průkopnické počítačové animace oživil dinosaury tak, jak to nikdo předtím nedokázal. Jasně, vědecky to úplně nesedělo (skuteční velociraptoři byli velcí asi jako krocan a měli peří), ale na tom nesešlo. Film byl hlavně varováním před lidskou pýchou a snahou ovládnout přírodu. Jak říká Dr. Malcolm: „Život si vždycky najde cestu.“
Na opačném konci spektra stojí příběh prasátka Babe. Film s mluvícími zvířaty (což byl technický oříšek s desítkami skutečných selat a animatronikou) přinesl dojemnou alegorii o tom, že se máme řídit srdcem, ne předsudky. Prasátko, které se chce stát ovčáckým psem, všechny přesvědčí ne silou, ale laskavostí a respektem.
Ne každý příběh s dobrým úmyslem ale skončí dobře. Film Zachraňte Willyho! dojal miliony lidí příběhem o osvobození kosatky. Hlavní roli hrál skutečný samec Keiko, držený v zajetí. Film rozpoutal masivní kampaň za jeho propuštění. Navzdory varování expertů, že zvíře vychované v zajetí v divočině nepřežije, tlak veřejnosti zvítězil. Keiko byl vypuštěn na svobodu, ale nikdy se nezačlenil mezi divoké kosatky a po roce a půl zemřel. Fiktivní happy end vedl k reálné tragédii.
Monstra jako odraz našich strachů
Někdy nás naopak fascinuje strach. A filmová monstra jsou zrcadlem úzkostí celé společnosti. Godzilla, zrozená v poválečném Japonsku, byla jasnou metaforou jaderné zkázy – trauma z Hirošimy a Nagasaki v podobě obřího monstra. Oproti tomu americký King Kong je spíše tragédií. Je to král svého světa, kterého lidská chamtivost vytrhne z domova a přiveze do civilizace jako atrakci. Jeho boj na vrcholu mrakodrapu není agrese, ale zoufalství.
Největší hrůza ale často přichází z něčeho obyčejného. Spielbergovy Čelisti udělaly z bílého žraloka symbol prvotního strachu z neznáma. Zajímavé je, že mechanický žralok při natáčení skoro nefungoval, a tak ho režisér musel většinu filmu skrývat. Právě to, že ho nevidíme, z něj udělalo takovou ikonu. Hitchcockovi Ptáci jsou ještě děsivější. Obyčejní ptáci začnou bezdůvodně a brutálně útočit. Žádné vysvětlení, jen čistý chaos, který ukazuje, jak křehký je náš svět.
A pak je tu Vetřelec. Umělec H. R. Giger stvořil biomechanickou noční můru, která ztělesňuje naše nejhlubší obavy z narušení těla a parazitismu. Jeho hrůzostrašný životní cyklus, kde se monstrum rodí z hrudi člověka, je jedním z nejúčinnějších hororových konceptů vůbec.
Ať už se tedy díváme do oddaných očí psa, nebo na chladného predátora, filmy o zvířatech jsou nakonec vždycky o nás. Jsou to symboly, skrze které zkoumáme naši vlastní schopnost milovat, ale i naši vinu a strach. A v pohledu zvířete, ať už skutečného, nebo vymyšleného, nakonec vidíme jen odraz sebe samých.
