Hromadné úhyny ryb v ČR způsobují nejen vysoké teploty, ale i úniky chemikálií

Představte si ten pohled. Hladina řeky je pokrytá tisíci mrtvých těl. Všude je cítit nasládlý pach tlejících ryb. Nejde o ojedinělou nehodu. Scény jako ta z řeky Bečvy v roce 2020, kde jed zabil 40 tun ryb, se stávají děsivým letním pravidlem.

Hromadné úhyny ryb nejsou náhody, jsou to jasné příznaky toho, že naše řeky jsou chronicky nemocné. Může za to nebezpečný mix klimatických změn, starého průmyslového znečištění a tlaku moderního zemědělství.

Smrtící koktejl vedra a živin

Často se mluví o tom, že ryby zabíjí vedro. Skutečnost je ale složitější. Základní problém je fyzika, protože teplejší voda v sobě udrží méně kyslíku. Když teploty šplhají nad 30 °C a řeky kvůli suchu téměř netečou, rybám se doslova nedostává dechu. Malé množství vody se navíc mnohem rychleji znečistí. Látky, které by se v plné řece naředily, se v letním suchém korytu stávají smrtícími.

Do toho vstupuje proces zvaný eutrofizace. Zjednodušeně řečeno, naše řeky a rybníky přehnojujeme. Hlavními viníky jsou hned dva, a to zemědělství a odpadní vody.

Současné zemědělství se stává problémem, protože z obrovských lánů monokultur se po deštích splavuje do vody obrovské množství dusíku a fosforu. Krajina, kde chybí remízky a mokřady, pak nedokáže živiny zadržet.

Dalším problémem jsou odpadní vody, protože mnoho čističek, hlavně v menších obcích, stále neumí z vody odstranit veškerý fosfor, který pochází třeba z pracích prášků. Ten pak legálně teče dál do řek.

Tento přesycený koktejl živin v teplé vodě je ideálním prostředím pro sinice. Přes den sice sinice vyrábějí kyslík, ale v noci přichází zvrat. Samy začnou dýchat a z vody doslova vysají veškerý zbývající kyslík.

Ryby se tak udusí, většinou k ránu. Když pak masa sinic odumře, její rozklad spotřebuje další kyslík a uvolní toxiny. Z řeky se stává mrtvá zóna. Dobrým příkladem je řeka Dyje pod Novými Mlýny, kde kvůli tomuto scénáři opakovaně hynou desítky tun ryb.

Paradoxně může zabíjet i déšť. Po dlouhém suchu přívalové deště spláchnou z polí a měst naakumulované nečistoty. Stará kanalizace, která neodvádí dešťovou a splaškovou vodu odděleně, pak pod náporem vody pustí část obsahu bez čištění rovnou do řeky. Tento náhlý přísun organického materiálu způsobí okamžitý kyslíkový šok, který ryby nepřežijí.

Když zabíjí jed z továrny

Další hlavní příčinou jsou přímé úniky chemikálií. Dva případy z poslední doby otřásly celou zemí a ukázaly, jak hluboké jsou problémy.

Příkladem může být již zmíněná kauza Bečva z roku 2020, kdy do řeky unikl jed, pravděpodobně kyanid, a na 40 kilometrech zabil veškerý život. To, co následovalo, byla ukázka selhání státu.

Vyšetřování bylo od začátku zmatené, klíčové vzorky se možná neodebraly včas a nad případem viselo informační embargo. Ačkoliv podezření padalo na několik firem, soud nakonec nikoho pravomocně neodsoudil. Výsledek? Pocit, že viník obrovské ekologické katastrofy unikl trestu a důvěra v instituce klesla na bod mrazu.

Děsivým příkladem je i katastrofa na Odře z roku 2022. Při této mezinárodní tragédii uhynulo uhynulo přes 300 tun ryb. Navíc bylo odhalen nový typ hrozby. Nezabíjel klasický jed, ale toxická „zlatá řasa“ (Prymnesium parvum). Ta se normálně vyskytuje ve slané vodě.

V Odře se ale mohla přemnožit jen proto, že řeka byla extrémně slaná kvůli vypouštění odpadních vod z polských dolů. V kombinaci s vedrem a suchem to vytvořilo dokonalé podmínky pro katastrofu. Případ ukázal, že i zdánlivě neškodná látka jako sůl může vlivem klimatických změn fatálně narušit celý ekosystém.

Jak z toho ven?

Mrtvé ryby jsou jen varováním. Skutečný problém je náš dlouhodobý přístup. Kromě chybějící kontroly, respektive skutečnosti, že na řekách chybí online monitorovací stanice, které by únik jedu zaznamenaly okamžitě, jsou problémem i slabé postihy. Pokuty za znečištění jsou pro velké firmy často směšně nízké. Vyplatí se jim zaplatit pokutu než investovat miliony do modernizace.

Mezi problémy však patří i zastaralá infrastruktura tedy již výše zmíněné nedostatečné čističky vody. Řešením by tak byly masivní investice do modernizace čističek odpadních vod a postupně oddělovat dešťovou kanalizaci od té splaškové.

Evidentní tak je, že řešení vyžaduje odvahu a skutečnou změnu. Potřebujeme přísnější zákony a pokuty, které budou opravdu bolet. Musíme donutit znečišťovatele, aby na své výpusti instalovali online monitoring. A musíme změnit zemědělské dotace tak, aby farmáři byli placeni za péči o krajinu, nejen za produkci.

Budoucnost našich řek je na rozcestí. Buď můžeme dál přihlížet a uklízet jednu katastrofu za druhou, nebo můžeme brát toto poslední varování vážně. Volba je na nás. Rozhodne o tom, zda naše řeky zůstanou živé, nebo se promění v tiché pomníky naší lhostejnosti.

Zdroje: irozhlas, seznamzpravy, novinky, Česká inspekce životního prostředí, Ústav ochrany zvířat a welfare