Jak se kočičí parazit dostane do vašeho mozku

Skutečnost, že parazit u koček může proniknout do lidského mozku, je známá již delší dobu. Vědci ze Stockholmské univerzity nyní zjistili, jak se parazitovi daří ovládnout naše buňky, uvádí portál Forsking.

Rozluštili, jak se parazit chová, a jak dokáže převzít kontrolu nad imunitními buňkami, tj. proměnit je na mobilní „zombie“, které parazita šíří v těle. Toxoplazmóza je způsobena parazitem Toxoplasma gondii a je velmi častá. Hlavním hostitelem parazita jsou kočky, ale infekce se šíří i na jiná zvířata včetně člověka.

Krysy ztrácejí respekt

Řada studií již dříve prokázala, že parazit ovlivňuje mozek nakažených potkanů, kteří se pak koček nebojí a dokonce je přitahuje jejich pach, takže se stávají snadnou kořistí. Tímto způsobem se parazit šíří dál, protože krysa je snědena.

Toxoplazmóza ohrožuje život lidí s oslabenou imunitou a u nenarozených dětí, zatímco u většiny ostatních se projevuje jen mírnými příznaky. Existují však studie, které ukazují souvislost, kdy se u lidí, kteří jsou nositeli toxoplazmóz, častěji vyskytují duševní onemocnění, jako je schizofrenie, deprese a úzkostné poruchy.

Evoluce pomohla i toxoplazmóze

Když se toxoplazmózou nakazíme, například konzumací nedostatečně tepelně upraveného masa nebo kontaktem s kočičím trusem, parazit se dostane do našeho žaludku. Parazit pak projde střevní stěnou a dostane se do buněk, které ho mají zabít. Imunitní buňky se stávají „trojskými koni“. Vylučováním své látky se mohou pohybovat a šířit infekci po celém těle.

Molekula vápníku funguje jako pošťák

Malá molekula vápníku je tzv. pošťákem pro komunikaci. Vědci objevili nový vápníkový receptor na imunitních buňkách, který funguje jako poštovní schránka pro příjem příkazu parazita k pohybu buňky. signál lze potlačit běžnými léky na krevní tlak. Ale těmito léky se nedá onemocnění vyléčit.

Tyto fakta by mohla pomoci pochopit, jak se parazit šíří a jak se vyvíjí onemocnění. V dlouhodobém horizontu by nám to mohlo pomoci vyvinout cílenou léčbu této infekce.

Zdroj: forskning.se