Komunikace zvířat na dálku: Vydávají hlasové i pachové signály

Lidé si volají, píší zprávy nebo používají e-maily. Ale jak to dělají zvířata? I mezi nimi existuje celá řada způsobů, jak si mohou předávat informace, a často jde o opravdu fascinující metody.

Některá zvířata využívají zvuk, jiná pachy nebo dokonce vibrace. Pojďme se podívat na ty nejzajímavější příklady dálkové komunikace v říši zvířat.

Kdo křičí nejhlasitěji?

Zvuk je patrně nejrozšířenějším způsobem zvířecí komunikace. Zvířata se přitom nespoléhají jen na hlasitost, ale i na frekvenci a rytmus, které hrají klíčovou roli v tom, jak daleko a komu se zpráva dostane.

V mořích jsou mistry dálkové komunikace velryby, především keporkaci a plejtváci. Samci keporkaků doslova zpívají složité melodie, které se vodou šíří až na vzdálenost 30 kilometrů. Zajímavostí je, že každá skupina má svůj vlastní hitparádový žebříček – písně se mění a přenášejí se populací podobně, jako když mezi lidmi kolují hudební trendy.

Ani na souši nezůstáváme pozadu. Sloni si mezi sebou vyměňují zprávy hlubokými zvuky na hranici slyšitelnosti. Tyto infrazvuky nejenže cestují vzduchem, ale díky vibracím také půdou – ostatní sloni je zachytí dokonce chodidly. Dovedou se tak dorozumět i na vzdálenost přes 10 kilometrů.

Nesmíme zapomenout ani na říši ptáků. Ptačí zpěv totiž není jen pastvou pro naše uši. Pěvci jako kos nebo drozd používají své melodie nejen k lákání partnerů, ale i k vymezování svého teritoria. Některé druhy dokonce vyvinuly své místní dialekty – podobně jako lidé mají svá nářečí.

A nesmíme zapomenout ani na vlky a jejich vytí, kterým svolávají smečku nebo upozorňují na své teritorium. Lvi zase ohlašují svou přítomnost mohutným řevem, který je slyšet až osm kilometrů daleko. U šakalů má jejich vytí dokonce tak individuální tóninu, že dokážou rozeznat jednotlivé členy své skupiny.

Zvířecí pachová pošta

Dalším účinným nástrojem pro komunikaci na dálku jsou pachové signály. Zvířata často používají feromony – chemické látky, které fungují jako jakési neviditelné vzkazy přenášené větrem.

Mravenci například vyšlapávají pachové stezky, které vedou ostatní příslušníky kolonie přímo ke zdroji potravy. Jakmile je jídlo snědeno, pachová stopa postupně mizí – což je pro ostatní jasný signál, že cesta už nestojí za námahu.

Teritoriální zvířata, jako jsou tygři nebo rysi, ale i naše domácí kočky, si své území značí močí nebo škrábanci na stromech. Každá taková značka vysílá jasné poselství: ‚Tady vládnu já.‘

Když světlo a barvy mluví za vše

Některá zvířata sázejí na vizuální efekty. Například světlušky využívají specifický rytmus blikání, aby přilákaly partnera. Každý druh má svůj unikátní světelný kód, který samice bezpečně rozeznají. Některé světlušky dokonce umějí napodobit blikání jiných druhů a tím vylákat neopatrnou kořist.

Samec páva zase roztahuje pestrobarevný ocas, aby zaujal samici. Jelení samci pak před říjí předvádějí své parohy, a to nejen samicím, ale i rivalům. Jedná se tedy o vizuální demonstraci síly.

Vibrace, které my necítíme

Způsoby komunikace zvířat ale sahají i tam, kam naše smysly nedosáhnou.

Například pavouci díky jemným vibracím v pavučině poznají, jestli se do sítě chytila kořist, blíží se nebezpečí, nebo se ozývá potenciální partner.

Stromové žáby využívají vedle hlasitého kvákání i vibrace, které se šíří po listech a větvích. Pomocí nich dávají okolním jedincům najevo svou přítomnost nebo připravenost ke spáření.

Elektrické signály pod hladinou

A pak tu máme i opravdovou specialitu – elektrickou komunikaci. Některé ryby, například nožovci, dokáží generovat slabé elektrické pole. To využívají nejen ke snadnější orientaci v kalné vodě, ale i k výměně informací. Každá ryba má přitom unikátní frekvenci, podle níž ostatní bezpečně poznají, s kým mají tu čest – zda jde o potenciálního partnera, nebo soupeře.

Zdroje: khanacademy.org, wikipedia.org, Youtube