Nevěra u zvířat: Objevuje se u savců i ptáků
Mnoha zvířatům po vzoru labutí přisuzujeme jako základní vlastnost věrnost. Jenže představa labutího páru, který spolu pluje po hladině a symbolizuje věčnou lásku, neplatí pro většinu druhů. Zvířecí nevěra je totiž poměrně častá.
K těmto poznatkům nás vede současná vysoce vyspělá genetika. Ta poukazuje na to, že až čtvrtina mláďat albatrosů má jiného otce, než který je později krmí a ochraňuje. Jak to tedy s tou monogamií u zvířat vlastně je?
Ve zvířecí říši nemusí monogamie platit pro páření
Na rozdíl od lidského světa, v tom zvířecím se ke vztahům pojí dva pojmy, a to sociální a evoluční monogamie. Významově jsou pak tyto pojmy velmi odlišné. Většina na pohled věrných druhů totiž praktikuje sociální monogamii. Ta spočívá v tom, že pár spolu žije, brání teritorium a vychovává potomky. Jedná se tak o jakýsi sňatek z rozumu.
Oproti tomu genetická monogamie zastupuje sexuální exkluzivitu. Ta je však v přírodě extrémně vzácná. To, co my lidé nazýváme nevěrou, je pro zvířata mocnou evoluční strategií. Jelikož mají zvířata stabilního partnera, se kterým zajistí péči mláďatům, mohou se zejména samice poohlédnout po jiném samci. Zpravidla vybírají samce s lepšími geny nebo jako pojistku pro případnou neplodnost svého partnera.
Ve zvířecí říši se prostě podvádění vyplácí
Jak již bylo výše naznačeno, pro samici je náhradní sexuální partner určitou pojistkou. Do těchto vztahů totiž vstupují strategicky. Samice totiž nechtějí čekat celou sezónu, aby zjistily, zda je jejich partner plodný a snaží se vyhnout reprodukčnímu selhání. Třeba vlaštovky se poohlížejí po samcích s delšími péry na ocase. Ta mají být zárukou kvality.
Někdy se však samicím nabízí i určité přímé výhody. Může se jednat o materiální zisk, jako je potrava nebo ochrana. Třeba u lejskovců bylo zjištěno, že samci, kteří zplodili potomky v sousedních hnízdech, je pak brání před predátory. Samička si tak vlastně zajistila dalšího bodyguarda.
Pro samce je pak logika trochu jiná. Ti chtějí hlavně maximalizovat svůj počet potomků. Každý románek tak vnímají jako šanci předat své geny dál, a to s minimální investicí rodičovské péče. Na rozdíl od samic tak přemýšlí především nad kvantitou.
Existují vůbec druhy, které by si byly opravdu věrné?
I u savců je monogamie poměrně vzácná a vyskytuje se odhadem u 3-9 % druhů. Někdy stačí jen drobnost, aby se věrnost objevila či zmizela. Příkladem může být hraboš prérijní, který je věrný. V jeho mozku jsou totiž receptory pro hormony oxytocin a vazopresin, které po páření vytvoří silné pouto.
Na druhou stranu jeho příbuzný, promiskuitní hraboš horský, tyto receptory postrádá a zůstává lhostejný. Vědci dokonce provedli experiment, kdy gen pro „věrnost“ vpravili do mozku promiskuitního hraboše. Výsledek? Začal se chovat monogamně.
Bobry obecně vnímáme jako vzor rodinného života, ale i tento živočišný druh má svá tajemství. Studie totiž odhalily, že více než polovina vrhů obsahovala mláďata od jiných otců. Táta tak zde má pouze sociální roli a dře na výchově cizích potomků.
Naprostým opakem je pak pralesnička klamavá. Ta je totiž jediným známým skutečně monogamním obojživelníkem. Věrnost tohoto druhu se však nezakládá na lásce nebo jiném romantickém poutu. Jde o holé přežití druhu.
Samička totiž naklade vajíčka do malých kalichů rostlin, kde je bezpečno, ale žádná potrava. Sameček je hlídá a po vylíhnutí pulců volá samičku, která se vrací a klade další, neoplozená vajíčka, jež slouží jako jediný zdroj potravy. Bez spolupráce obou rodičů pulci nevyhnutelně zemřou hlady.
Co nám to vlastně ukazuje?
Při pohledu na život v přírodě je zřejmé, že pojmy jako věrnost a nevěra jsou pouze lidské. V přírodě totiž nejde o morálku, ale o přežití. Rozmanitost párovacích systémů nám ukazuje, že evoluce je mistrem v hledání řešení na míru.
My lidé jsme naopak formováni kulturou a evolučními tlaky, které naše instinkty upozaďují. Pochopení světa zvířat nám však nenabízí omluvu, ale spíše fascinující pohled na zcela rozdílný přístup.
Zdroje: novinky.cz, magazín.cz,
