Příběh o adopci psa má vše, včetně šťastného konce: Alice, její strach z lásky a náprava zlomeného srdce

Nejprve zlomené a nakonec znovu zacelené srdce. Pomohl k tomu pes. Příběh z psychologické ordinace zveřejnila Lastampa.

Dívka jménem Alice (smyšlené jméno) si nemyslela, že se její srdce znovu zacelí. Už léta ho měla z kamene, a aby se trvale ochránila, rozhodla se ho navždycky uložit a uzamknout do trezoru.

Přestože jí bylo teprve dvacet let, život ji velmi těžce zkoušel. Matka jí zemřela, když byla ještě velmi malá, otec si pak vzal za ženu její tetu, která přestala být tetou, ale nikdy nezačala být matkou. A nakonec, jakmile se teta nastěhovala, Alicin pes musel pryč.

Pravidla byla jasná a stručná. Macecha řekla, že pes jen dělá nepořádek, jeho srst způsobuje alergii a je to nepřípustná zátěž navíc.

Fenka jménem Sissi tak byla bez jakýchkoli okolků a nelidsky diktátorským způsobem předána k adopci nové rodině. Alicino srdce se ztratilo. Po matčině smrti byla Sissi jejím vším.

Jakmile dosáhla plnoletosti, opustila otcův dům a vydala se hledat štěstí, práci a místo k životu daleko od útlaku a utrpení.

Odstěhovala se do jiného města, aby se vyhnula návštěvám otce a tety, která se stala macechou, a začala pracovat. Alice se bála lásky, uzavřela se do obranného ticha: v srdci měla díru, kterou bylo těžké napravit.

Každý večer po práci si Alice zvykla chodit do útulku nedaleko svého domova. Každý den se zastavovala u opuštěných psů, nosila jim jídlo nebo jim jednoduše dělala společnost, povzbudila srdce své i všech čtyřnohých přátel a šla domů.

Alice se cítila trochu jako oni: opuštěná a čekající na adopci. Ačkoli si uvědomovala, že už je dospělá, nedokázala překonat zármutek nad matčinou smrtí a vším, co jí život tehdy přichystal. Neměla lásku a neměla odvahu doufat, že by mohla milovat a být milována, ani člověkem, ani čtyřnohým zvířetem. Její podvědomí se ji naučilo chránit před možným dalším opuštěním.

Mezi hosty chovatelské stanice byl jeden obzvlášť plachý a zdrženlivý.

Byl to velmi smutný pes střední velikosti, který připomínal malého beránka. Jeho srst byla bílá, barvou připomínala světlo, s piškotovou šmouhou, která sahala přes celé čelo až na roztomilý čenich. Měl měkký a zvlněný kožich a legrační krátký ocas.

Pes stával v rohu klece, téměř nikdy nevrtěl ocasem, neštěkal, aby upoutal pozornost návštěvníků, a často odmítal přinesené jídlo. Byl zahalen aurou pochmurného smutku. Alice se cítila jako ten pes: schovaná ve stínu. Měli v očích podobný výraz a sdíleli podobnou, bezejmennou, ale nesnesitelnou bolest.

Každý den se Alice zastavovala před jeho kotcem, někdy vešla dovnitř a chvíli s ním zůstala. Seděla na podlaze, četla si knihu a užívala si vzájemné společnosti.

Bezejmenný pes si pomalu uvědomil, že tyto rituály jsou rituály přátelství, a pomalu se naučil naladit své srdce na Alicin příchod.

Alice chvíli uvažovala o tom, že by ho adoptovala, ale strach z lásky a z toho, že bude opuštěná, v ní byl tak hluboce zakořeněný, že takový úmysl nahradila každodenními návštěvami.

Den za dnem se jejich pouto prohlubovalo. Jejich vztah přesáhl večerní setkávání a myšlenka na ty temné, upřímné oči jí dělala společnost po celé dny.

Jednoho krásného dne jí zaměstnavatel oznámil, že se bude muset přestěhovat do jiného města, aby si udržela práci. Byla jedním z posledních bezdětných zaměstnanců ve firmě, pročež byla obětována a musela změnit místo.

Alicina první myšlenka patřila jejímu psímu kamarádovi z útulku. Představa, že už ho nebude moci vídat, starat se o něj a trávit s ním čas, ji velmi bolela.

Bylo to zlo, které její srdce už dobře znalo a které už nechtěla zažít znovu. Byla neděle, nemohla už déle čekat: v pondělí se vydala do útulku a bílého psa si vzala k sobě.

Přeložení jí dodalo odvahu adoptovat psa, který se stal jejím nejvěrnějším přítelem.

Zdroj: lastampa.it