Špatné krmení může zvíře usmrtit. Rozhodně mu nedávejte tatranku!
Na první pohled to může vypadat jako dobrý skutek. Jdeme lesem, potkáme srnku, lišku nebo ježka, a přepadne nás touha zvířátku přilepšit.
Sáhneme do batohu a nabídneme mu třeba chleba, sušenku nebo nedejbože tatranku. Jenže právě tím mu můžeme nevědomky způsobit vážné zdravotní komplikace – nebo ho dokonce zabít.
Cukr, sůl a chemie: Zabijáci v našich kapsách
Krmení volně žijících zvířat je často vedeno dobrým úmyslem. Zvíře působí hubeně, možná ztraceně, a člověk má tendenci mu pomoci. Jenže lidské jídlo není pro většinu divokých živočichů vhodné – jejich zažívací trakt je stavěn úplně jinak než ten náš. Co je pro nás pochoutka, může být pro zvíře toxická nálož.
Tatranky, čokolády, slané tyčinky nebo zbytky z fast foodu obsahují velké množství cukru, soli, tuků a často i konzervantů. Tato kombinace je pro většinu zvířat nejen nevhodná, ale přímo nebezpečná. Například u ptáků může nadbytek soli způsobit selhání ledvin, u srnek narušení trávení a u ježků žaludeční problémy vedoucí k úhynu.
Další hrozbou je, že zvířata si začnou spojovat člověka s jídlem. Ztrácí přirozenou plachost, přibližují se k lidem, silnicím, kempům a městům – což výrazně zvyšuje riziko střetu s auty nebo nelegálního odchytu. Krmením tedy zvíře nejen ohrožujeme fyzicky, ale také měníme jeho chování.
Pomoc, která nepomáhá
Kanadský národní park Saint-Ours a další podobné instituce pravidelně varují turisty: „Nekrmte divoká zvířata. Ani když vypadají hladově.“ Většina zvířat si i v drsnějších podmínkách umí najít potravu sama. Zásah člověka do tohoto přirozeného procesu může narušit rovnováhu a oslabit schopnost zvířete přežít samostatně.
Zvířata si také mohou zvyknout na „snadnou potravu“ a přestat hledat tu přirozenou. To vede k závislosti, změně migračních vzorců a ztrátě přirozeného instinktu. V extrémních případech pak zvířata končí podvyživená, protože neumí rozpoznat, co je pro ně opravdu výživné.
Kdy a jak pomoci správně
Existují samozřejmě výjimky, kdy je pomoc zvířeti na místě – například při zjevném zranění, silném vyčerpání nebo u opuštěného mláděte. V těchto případech je nejlepší kontaktovat záchrannou stanici, veterináře nebo specializovanou organizaci. Ti mají znalosti, prostředky i zkušenosti, jak jednat bez rizika.
Chceme-li pomoci divoké fauně, dělejme to nepřímo: můžeme v zimě krmit ptáky vhodnou směsí semen (nikoli zbytky z kuchyně), budovat hmyzí hotely, nevypalovat trávu a nevyhazovat zbytky jídla do přírody. Každý takový čin může mít větší dopad než tatranka v ruce.
Zvíře není popelnice. Ani mazlíček.
Je důležité si uvědomit, že volně žijící zvířata nejsou domácí mazlíčci. Jejich potřeby, trávení i chování se výrazně liší. Co je pro psa chutná odměna, může být pro lišku smrtelným jedem. Příroda si ve většině případů poradí sama – a naší nejlepší pomocí může být právě to, že jí do toho nebudeme zasahovat.
Příště, až potkáme v lese zvědavého ježka nebo hladově vypadajícího zajíce, sušenku si raději nechme pro sebe. Pro zvíře to může být ten největší dar.
Zdroj: quora.com, parks.canada.ca, reddit.com
