Některým zvířatům může v některých situacích upadnout ocásek. Patří k nim třeba osmák degu

Že ještěrkám může upadnout ocásek, když je někdo chytne, to asi ví skoro každý. Ale víte, že podobný trik zvládne třeba i osmák degu? Ten malý hlodavec, co si ho lidi často pořizují domů? Příroda prostě umí být dost vynalézavá, když jde o přežití – a ztratit kus vlastního těla kvůli útěku před predátorem, to je jedna z těch drsnějších, ale účinných metod.

Proč by si někdo dobrovolně urval ocas?

Tenhle mechanismus se jmenuje autotomie. V překladu zhruba něco jako „sebeodhození“. A ne, zvířata to nedělají z nudy. Většinou jde o reflex – když je chytí predátor (nebo třeba člověk), automaticky pustí část těla, většinou ocas, aby se zachránili.

Je to docela chytrý tah. Třeba ještěrce ocas ještě pár minut po oddělení „cvičí“, takže dravec je zmatený a ztrácí čas. Mezitím už je ještěrka dávno pryč. Příroda tady vsadila na to, že ztráta jednoho dílu je lepší než konec hry úplně.

Naroste to zpátky?

No… jak u koho. Některé ještěrky nebo gekoni mají štěstí – nový ocas jim po čase doroste. Ale většinou vypadá jinak než původní. Bývá kratší, tlustší a uvnitř místo kostí jen chrupavka. Žádná kopie originálu.

Pak jsou tu ale zvířata, která takové „servisní“ možnosti nemají. Třeba už zmíněný osmák degu – tam když ocas jednou ztratí, už mu ho nic zpátky nevrátí. A to je důvod, proč by se na ocásky degů mělo sahat s nejvyšší opatrností.

Degu a jeho nešťastný ocas

Osmák degu je malý, společenský hlodavec z Chile, kterého mají lidi čím dál radši jako domácího mazlíčka. Jenže jeho ocásek je křehký – pokrytý tenkou kůží a na konci má takovou chlupatou štětinku. A když ho chytíte nešikovně nebo se moc lekne, může se stát, že mu ta kůže doslova „sjede“ dolů. Zní to hrůzostrašně? Taky že to není nic příjemnýho.

Většinou se pak kůže roztrhne a zbytek už si zvíře někdy odhryzne samo. Je to bolestivé a bohužel – už to nedoroste. Takže zůstane bez konce ocasu.

Ztráta ocásku sice pro osmáka není smrtelná, ale rozhodně mu to zkomplikuje život – zhorší se mu rovnováha, může ho to bolet a hrozí infekce. Takže prosím: nikdy nechytejte osmáka za ocas.

Nejsou v tom sami

Podobný trik využívá víc zvířat. Samozřejmě plazi jako ještěrky, gekoni, mloci… Ale taky třeba:

• Krabi, kteří odhazují klepeta nebo celé nohy, když se potřebují osvobodit – a jim většinou dorostou.
• Mořské okurky, které dokonce vypustí celé vnitřnosti, aby zdržely nepřítele.
• Pulci, u kterých v určité fázi vývoje může dojít k „odhození“ ocasu – tělo si s tím poradí, protože se stejně připravuje na přechod v žábu.

Takže nejde o nic výjimečného, i když v savčí říši je to celkem rarita.

Má to i své mouchy

I když to vypadá jako dokonalý trik, autotomie není zadarmo. Ocásky nejsou jen nějaké zbytečnosti. Často slouží jako zásobárna energie (třeba tuk), pomáhají při pohybu nebo komunikaci mezi zvířaty.

Když o něj zvíře přijde, může to znamenat větší únavu, horší schopnost utéct příště, nebo i problémy s hledáním partnera. Navíc pokud má zvíře schopnost regenerace, vyžaduje to hodně energie – takže v období hojení se třeba zpomalí růst nebo oslabí imunita.

Co z toho plyne pro nás?

Když už máme doma zvíře, které něco takového umí nebo u kterého k tomu může dojít (jako právě osmák), je potřeba s tím počítat a chovat se opatrně. Ztráta ocásku není nic, co by se mělo brát na lehkou váhu – i když to přežije, neznamená to, že je všechno v pohodě.

A pokud někdy zahlédnete ještěrku bez ocásku, nebo vám osmák utíká s „polovičním“ ocáskem, není to nutně tragédie. Je to jen důkaz toho, jak daleko je příroda ochotná zajít, když jde o život. A taky připomínka, že to není hračka.

Zdroj: ekolist.cz, listverse.com