Zvířata nejsou v České republice právními subjekty, ale jinde ve světě to může být odlišné

Debata o tom, jaké místo mají zvířata v očích zákona, je stále živější. Odráží proměnu našeho vnímání – zvířata už dávno nepovažujeme jen za zdroje nebo majetek, ale za vnímající bytosti, které si zaslouží ochranu.

Tento posun ale naráží na staletí staré právní tradice. Jak si v tom stojí Česko a jak se na to dívají jinde ve světě?

Od „mluvícího nástroje“ k cítící bytosti

Ten nápad, že zvíře je z právního pohledu vlastně věc, jsme zdědili od starých Římanů. Ti si svět zjednodušili na dvě kategorie – na osoby a na věci. A zvířata? Ta bez debat spadala do té druhé. Byla to majetek, „mluvící nástroje“, se kterými si vlastník mohl dělat prakticky cokoliv. Nešlo o projev krutosti, ale o odraz reality, kde zvířata sloužila jako pracovní síla a zdroj obživy.

Zatímco právo se drželo tradic, filozofové vedli jinou debatu. Britský myslitel Jeremy Bentham už v 18. století položil slavnou otázku: „Otázkou není: Jsou schopna myslet? Ani: Umějí mluvit?, nýbrž: Mohou trpět?“

Tím přesunul pozornost od racionality ke schopnosti cítit bolest. Na této myšlence vyrostly dva hlavní proudy. Prvním je koncept takzvaného „welfare“ neboli životní pohody. Ten akceptuje, že lidé zvířata využívají, ale trvá na tom, že to musí být humánní. Neřeší, zda je zvíře majetkem, ale jak kvalitní život prožívá.

A právě o tohle se opírá většina dnešních zákonů, které zvířata chrání, i ten náš v Česku. Jenže existuje i druhý, o dost radikálnější pohled. Ten v podstatě říká, že zvířata jako vnímající bytosti mají mít svá vlastní práva. A my je musíme chránit prostě proto, že existují, ne kvůli tomu, jestli jsou pro nás užitečná.

Česká „třetí cesta“

Česká republika udělala velký krok vpřed v roce 2014 s novým občanským zákoníkem. Klíčový je paragraf 494, který říká: „Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí…“

Tento proces, zvaný „odvěcnění“, vytvořil v českém právu speciální kategorii. Zvíře už není věc, ale zároveň mu zákon nepřiznává status osoby. Zůstává tedy objektem práva, ale se zvláštní ochranou. Jak to funguje v praxi? Zákon říká, že pravidla pro věci se na zvířata použijí „obdobně“, ale jen pokud to neodporuje jejich povaze.

V praxi má tato změna hned několik konkrétních dopadů. Například při náhradě škody – pokud někdo zraní vašeho psa, už nedostanete jen náhradu jeho tržní ceny. Škůdce musí zaplatit i náklady na léčení, i kdyby byly vyšší než cena zvířete. Soudy mohou přiznat i náhradu za citovou újmu.

Podobně to funguje u smluv. Když si koupíte štěně, u kterého se projeví vrozená vada, nemůžete ho jednoduše „vyměnit za nový kus“ jako mobilní telefon. Vytvořili jste si k němu pouto a takový postup by odporoval jeho povaze. Řešením je spíše sleva nebo proplacení léčby.

V neposlední řadě zákon nově omezuje vlastnické právo. Svého psa, který je na vás citově vázaný, nemůžete použít jako zástavu a odevzdat ho věřiteli do úschovy. Taková smlouva by byla neplatná, protože by zvířeti způsobila utrpení.

Světové bitvy o práva zvířat

Zatímco český model je pragmatický kompromis, jinde ve světě se vedou právní bitvy o plné uznání zvířat jako subjektů práva.

Organizace Nonhuman Rights Project se snažila pomocí prastarého právního nástroje habeas corpus (který chrání osobní svobodu) dostat šimpanze Tommyho z malé klece. Argumentovali, že Tommy je autonomní a vnímající bytost. Soudy v New Yorku to však odmítly s klíčovým argumentem: práva jsou neoddělitelně spojená s povinnostmi. Jelikož šimpanz nemůže nést právní odpovědnost, nemůže být ani nositelem práv. Tommy zemřel v zajetí.

Zcela jiný příběh napsala Argentina. V roce 2014 tamní soud v případu orangutanky Sandry, držené v zoo, rozhodl opačně. Prohlásil, že Sandra není věc, ale „nelidská osoba“ (persona no humana) a subjekt práv, kterému náleží právo na svobodu. Tento verdikt byl celosvětovým milníkem. Argentinský soud vůbec neřešil otázku povinností a ukázal, že právní systém může být flexibilnější. Sandra byla nakonec převezena do rezervace na Floridě.

Mají práva jen ti, kdo mají povinnosti?

Tím se dostáváme k jádru problému. Může mít bytost práva, aniž by nesla povinnosti? Argument, který zastavil Tommyho případ, se zdá logický. Jenže naše právo ho samo běžně porušuje. Práva přiznáváme i lidským kojencům, lidem v kómatu nebo firmám a nadacím, ačkoliv nikdo z nich sám o sobě nemůže plnit povinnosti.

Odmítnutí přiznat práva vysoce inteligentním zvířatům se tak jeví spíše jako otázka tradice a politické vůle než nepřekonatelné logické bariéry. Právní status zvířat je na křižovatce. Budoucnost ukáže, jestli půjdeme cestou postupných vylepšení, jakou zvolilo Česko, nebo jestli se dočkáme revolučních změn, jaké naznačila Argentina. Tato otázka neurčí jen osud zvířat, ale vypoví mnohé i o nás samotných a o našich hodnotách.

Zdroje: wikipedia, ifauna, Radio Wave, Akademie věd, Research Gate