Co se v noci děje pod hladinou? Některé ryby snižují aktivitu a jdou spát, zatímco jiné jsou v nočním režimu a začínají lovit

Když se krajina nad vodou ponoří do tmy a ticha, ve světě pod hladinou se odehrává pravý opak. Zatímco část podvodních obyvatel hledá bezpečný úkryt, jiní právě vyrážejí na lov.  Noc zde totiž není časem odpočinku.

Noc je čas, kdy se probouzejí ti nejvyspělejší predátoři a kdy se odehrávají dramata života a smrti, která zůstávají skrytá našim zrakům. Vítejte v království, které nikdy nespí.

Spánek bez očních víček

Spí ryby? Ano, ale jejich odpočinek se zásadně liší od toho našeho. Nemají oční víčka, a tak nemohou zavřít oči. Jejich spánek je spíše stavem snížené aktivity a letargie, kdy se téměř bez hnutí vznášejí u dna nebo v husté vegetaci. Často při tom změní barvu, zblednou, aby co nejlépe splynuly s okolím a staly se pro noční dravce neviditelnými.

Některé druhy posunuly umění spánku na neuvěřitelnou úroveň. Příkladem je ploskozubec, známý jako papouščí ryba. Každý večer si kolem sebe utká ochranný kokon z vlastního hlenu. Tento slizký spací pytel ho nejen chrání před parazity, ale především dokonale maskuje jeho pach před predátory, jako jsou murény, které se v noci řídí hlavně čichem. Spánek ryb tak není pasivním stavem, ale promyšlenou strategií přežití.

Nástroje pro lov ve tmě

Jak ale loví predátoři ve světě bez světla? Evoluce je vybavila supersmysly, o kterých se nám ani nesnilo. Někteří noční dravci se však nevzdali zraku, pouze ho vylepšili. Za sítnicí oka mají speciální reflexní vrstvu, která funguje jako zrcadlo. Zdvojnásobuje množství dopadajícího světla a rybě propůjčuje charakteristický „svit očí“, který známe třeba u koček.

Díky tomu dokáže candát nebo cejn zahlédnout kořist i v šeru, kde by lidské oko nevidělo nic. Jiní lovci, jako například tajemný úhoř říční, zase sází na dokonalý čich. Voda je skvělým nosičem pachových stop a čich úhoře je tak citlivý, že svou kořist neomylně vystopuje i v té nejčernější tmě.

Snad nejúžasnějším smyslovým orgánem je postranní čára, které se přezdívá „šestý smysl“ nebo „hmat na dálku“. Jde o systém kanálků na bocích ryby, které jsou citlivé na sebemenší změny tlaku a proudění vody. Díky tomu dokáže ryba v absolutní tmě „cítit“ pohyb kořisti, přítomnost predátora i se s jistotou vyhýbat překážkám.

Jiným, pro nás zcela cizím smyslem, je elektrorecepce – schopnost vnímat slabá elektrická pole, která generuje každý živý tvor tlukotem srdce či stahy svalů. Žraloci nebo sumci tak dokážou odhalit kořist zahrabanou hluboko v písku jen podle elektrického pole jejího srdce.

Galerie nočních lovců

Vyzbrojeni těmito smysly se noční lovci vydávají do tmy. Ikonou našich vod je sumec velký. Se svýma malýma očima se na zrak nespoléhá. Jeho světem je svět doteků a vibrací, které vnímá citlivými vousy a dokonalou postranní čarou.

Představa osamělého lovce je však často mylná. Vědci například pozorovali neuvěřitelné spojenectví mezi kanici a murénami. Jejich lovecké strategie se dokonale doplňují. Kanic loví v otevřené vodě, zatímco muréna se proplétá úzkými štěrbinami v útesu. Když kanic zažene kořist do díry, kam se sám nedostane, specifickými pohyby hlavy „přivolá“ murénu, která kořist buď uloví, nebo ji vyplaší ven, přímo do čekajících čelistí kanice.

Živoucí světla v hlubinách

V hlubokém oceánu, kam nikdy nepronikne sluneční paprsek, si život našel vlastní řešení, jak prorazit tmu. Začal si prostě vyrábět vlastní světlo. Tento jev, zvaný bioluminiscence, není pouhou ozdobou, ale základním jazykem. Typickým příkladem je ďasovec, který má na hlavě jakýsi „rybářský prut“ se svítící špičkou. V temnotě s ním vábí zvědavou kořist přímo k obrovským čelistem. Jiní tvorové zase používají světlo k obraně – při napadení vystříknou oblak svítícího slizu, který predátora na okamžik oslepí a zmate.

Cesta nočním podvodním světem nám ukazuje, že tma není prázdnotou, ale paralelní realitou, která pulzuje životem. Je to připomínka, že i v těch nejznámějších prostředích existují obrovské, neviditelné světy, které čekají na své objevení a dokazují nekonečnou vynalézavost přírody.

Zdroje: stoplusjednicka, wikipedia, NIH