Aposematismus: Když zvířata výstražnou barvou dávají najevo „nejsem k sežrání“
Příroda je plná klamů a přetvářek. Některá zvířata splývají s okolím tak dokonale, že by si je nevšiml ani trénovaný voják s termovizí. Jiná naopak na sebe křičí barvami, jako by byla billboardem v centru města. A právě těm druhým se budeme věnovat. Aposematismus je jev, kdy zvíře používá nápadné zbarvení k tomu, aby odradilo predátora. Není to ale vždy o tom, že je skutečně nebezpečné. Někdy je to jen dobře zahraná póza. Takové přírodní divadlo, kde se hraje na přežití.
Jedovatý vzhled i bez jedu
Když predátor vidí žábu s neonově zelenými fleky nebo housenku se žlutými pruhy, instinkt mu říká: Nech to být, budeš zvracet. To je základ aposematismu. Výrazné barvy jako červená, žlutá, oranžová nebo černobílá kombinace slouží jako varovný signál. Predátoři si je spojují s bolestivou nebo nechutnou zkušeností. Ale co když žába žádný jed nemá a housenka je naprosto neškodná? I tak může být v bezpečí. V přírodě totiž často platí, že lepší je být považován za nepoživatelného než za neškodného. Přetvářka tu není podvodem, ale evoluční strategií.
Model a imitátor
V biologii se tomu říká Batesovská mimikry. Jedno zvíře je skutečně nebezpečné, například vosička, a druhé se jí snaží co nejvíce podobat, třeba neškodná pestřenka. Obě mají podobné zbarvení, velikost a pohyb. Výhoda je jasná. Predátor si raději dá svačinu jinde než riskovat, že mu jazyk oteče jako balón. Když by všichni věděli, že většina černožlutých tvorů je jen na oko, strategie by se zhroutila. Takže se evoluce spoléhá na to, že zvířecí predátoři nejsou úplně důslední analytici.
Kdo tohle hraje nejlépe
Příkladem jsou už zmíněné pestřenky, které vypadají jako vosy, i když byste je mohli klidně pohladit. Nebo mlok skvrnitý, jeho černé tělo s jasně žlutými skvrnami je varováním, i když se většinou jen líně plazí po lesní cestě. Dokonce i některé ryby nebo motýli využívají podobnou taktiku. Motýl babočka admirál má kontrastní barvy a jeho housenky nejsou žádné chuťovky. Ale jiný druh motýla se tváří skoro stejně a přitom by chutnal jako zákusek. Naštěstí v tom predátoři nemají úplně jasno.
Nejen barva, ale i chování
Aposematismus není jen o barvách. Některá zvířata do toho dávají i teatrální výstup. Třeba užovka obojková se v případě ohrožení převrátí na záda, otevře tlamu a tváří se mrtvě. V kombinaci s nápadným zbarvením se predátor často lekne, že má co do činění s něčím podezřelým a raději to nechá být. Některé žáby zas nafukují tělo a ukazují spodní stranu, která je pestře zbarvená, jako by říkaly: Jsem jedovatá, přísahám na barvu svého břicha.
Z přírody na ulici
Možná se teď ptáte, jestli se dá aposematismus najít i u lidí. Odpověď je ano, i když v trochu jiné formě. Nápadné barvy na varovných vestách, reflexní prvcích nebo ochranných pomůckách mají přesně stejnou funkci – být vidět a odradit od kontaktu. I ve světě lidí platí, že červená znamená stop, žlutá pozor a oranžová většinou silničáře. Evoluce se tu spojila s módou a bezpečností. A upřímně, kdo by nechtěl být vidět a zároveň nedotknutelný?
Příroda se s tím nemaže
Aposematismus je jedním z těch geniálních triků přírody, kdy méně neznamená slabší. Když nemáš drápy, jed nebo rychlé nohy, vezmeš to přes barvy. Výrazné zbarvení jako strategický tah přežití se osvědčil u mnoha druhů. A i když jde občas o přetvářku, nikdo z predátorů to nechce ověřovat metodou pokus omyl. Proto se i ten nejklidnější brouček někdy oblékne jako pankáč. V přírodě totiž platí, že kdo svítí, přežije.
Zdroj: Wikipedia, UK Praha, Science Direct
