Cesta žraloka: Jeho historie se začala psát ještě před vznikem prvních stromů
První stopy po jejich prapředcích se zapsaly do hornin starších než většina pohoří, dokonce i než samotné stromy. V silurských sedimentech najdeme mikroskopické šupiny, zhruba 450 milionů let staré, které už nesou charakteristickou strukturu zubů.
Jak se ze žraloků vyvinuli dnešní dravci všech oceánů? Na první dobrou se může zdát, že odpověď je ukrytá v hlubinách stejně temných jako žraločí oči. Paleontologové však postupně skládají mozaiku a příběh je to parádně dlouhý, plný zlomů, hromadných vymírání i evolučních sprintů. Pojďme se tedy projet na vlně času a podívat se, kudy vedla Cesta žraloka.
Před dávnými lety – žraločí začátky
V období ordoviku a siluru (cca 485–419 milionů let př. n. l.) se moře hemžila bezčelistnatými rybami. Mezi nimi se objevily tvorové, jejichž kůži zdobily drobné šupiny se stejnou mikrostrukturou, jakou dnes najdeme na žraločích zubech. Tyto ryby byly předzvěstí nové skupiny predátorů, jež si osvojila chrupavčitou kostru – lehkou a pružnou, ideální pro rychlý pohyb ve vodě. Řada fosilních nálezů je omezená právě na tyto drobné šupiny, protože chrupavka fosilizuje špatně.
Devonský sprint a Cladoselache
Devon (419–359 milionů let) bývá označován jako věk ryb. V té době se objevil rod Cladoselache, první „pravý“ žralok s typickým torpédovitým tvarem těla a ocasní ploutví ve tvaru půlměsíce. Měřil zhruba metr a půl, neměl ještě vyvinuté párové kopulační orgány a podle fosilií lovil rychlým výpadem prostřednictvím ostrých, neustále se obnovujících zubů.
Devonský závěr přinesl jednu z pěti velkých krizí života na Zemi, přesto se žraloci udrželi. Klíčem byla variabilita – některé druhy obývaly hlubší vody, jiné mělké pobřeží, což jim dalo šanci vyhnout se lokálním katastrofám.
Žraločí maraton přes hromadná vymírání
Ani velké umírání na konci permu (cca 252 milionů let) nezlomilo žraločí linii. Zatímco 96 % mořských druhů vymizelo, drobnější formy žraloků se stáhly do hlubších úkrytů, kde přečkaly kyslíkový deficit i oteplení.
O 186 milionů let později dorazila další rána – dopad asteroidu na konci křídy. Většina velkých mořských plazů a mnoho ryb vyhynulo, ale žraloci opět proplavali dál. Studie ukazují, že za úspěchem stála rozmanitost tvarů zubů a potravy: druhy s širokým repertoárem lovných strategií se snadněji adaptovaly na nový ekosystém bez velkých konkurentů.
Moderní mistři adaptace
Dnes známe přes 500 druhů žraloků – od drobného světlouna Perryho, který se vejde do dlaně, až po několikametrového žraloka velrybího. Všechny sdílejí designové vychytávky, jež se osvědčily už před stovkami milionů let: elektroreceptory kolem čenichu, obnovující se zuby uspořádané v pásu či unikátní chrupavčitá kostra, díky níž neustále plavou a neklesnou ke dnu. Zkrátka, žraloci vsadili na lehkost a citlivé smysly a příroda jim to opakovaně schválila.
Co jejich historie napovídá o budoucnosti?
Žraloci přežili supervulkány, asteroidy i globální oteplování minulosti. Přesto je právě teď ohrožuje jiná síla – člověk. Přes 100 milionů jedinců ročně padne za oběť nadměrnému rybolovu. Jejich dosavadní čtyřsetmilionová jízda ukazuje, jak klíčová je ekologická variabilita a migrace mezi různými biotopy.
Pokud však vyčerpaná populace nemá kam couvnout, ani evolučně prověřené žraločí triky nemusejí stačit. Na cestě, která začala v pradávném siluru, tedy dnes přibyly zcela nové překážky – a zda je žraloci překonají, záleží tentokrát i na nás.
Zdroje: Encyclopedia britannica.com, prehistoric-wildlife.com, snexplores.org, Newsweek, earth.org
