Chrousti: V některých lidech vyvolávají strach, přesto jsou ve skutečnosti neškodní
Večerní vzduch se ještě nestihl usadit a do ticha najednou zadrnčí hlasité „brrr“ – hnědé tělo s vějířovitými tykadly narazí do okenní tabulky a odrazí se zpátky do tmy. V ten moment je jasno: chrousti mají svůj čas. Brouk, který dokázal našim prarodičům spolehlivě spustit poplach na zahradě a lesníkům vyrobit nadbytek vrásek, dnes vyvolává spíš úsměv a nostalgii.
Kdo tihle májoví brouci vlastně jsou, proč jich bývalo plné nebe, co zajímavého skrývají pod krovkami – a hlavně, jak s nimi naložit, když si jeden troufne až do obýváku? Na první dobrou se zdá, že jde o banalitu, přesto se kolem chroustů motá víc překvapení, než by jeden tipoval.
Chrousti pod lupou: Kdo je kdo
V české přírodě narazíte hlavně na tři druhy: chrousta obecného, maďalového a vzácněji také chrousta opýřeného. Všichni měří kolem tří centimetrů, ale liší se detaily – třeba chroust maďalový má na krovkách jemné bílé vousy a obývá spíš jehličnaté lesy, zatímco ten obecný si potrpí na listnáče. Ať už potkáte kterékoli z těchto jmen, vždy jde o neohrabaného letce s bzukotem, který by probudil i hosty na chalupě.
Životní maraton v podzemí, sprint mezi listy
Než chroust poprvé vyrazí vstříc lampám a městským lucernám, prosedí (přesněji prokouše) tři až čtyři roky pod zemí jako tučná larva. Tam si bez okolků pochutnává na koříncích všeho, co mu přijde do cesty. Na podzim posledního larválního roku se kuklí v hloubce zhruba jednoho metru a zimu tráví v plné dospělácké parádě – jen zatím schovaný. Jakmile na jaře půda povolí, vyleze, roztáhne krovky a do dvou měsíců musí stihnout najít partnerku, naklást až stovku vajíček a zase odejít ze scény.
Tykadla jako radar a další pikantnosti
Samečci mají na tykadlových „vějířcích“ kolem padesáti tisíc mikročidel – kdyby byl svět soutěží čichu, brali by zlato. Samičku vyčenichají na desítky metrů i proti větru. Zadní zadečkový článek, který trochu připomíná trn, ovšem není žihadlo, ale pygidium – šikovný nástroj, jímž samička zarývá vajíčka do půdy. A když už je řeč o kuriozitách: v 19. století se chrousti běžně objevovali na jídelníčku. Francouzská kuchařka poradila smažit je na másle, v Čechách se dokonce vařila chroustí polévka.
Kde se ztratili? Chemie, sucho i světla měst
Ještě v první polovině minulého století dokázaly miliónové roje během pár dní ožrat stromy do hola, a tak přišel protiútok: pesticidy včetně nechvalně proslulého DDT. Masivní postřiky srazily početnost chroustů téměř k nule. Dnes se brouci opatrně vracejí, i když je dál trápí intenzivní zemědělství a klimatické výkyvy. Zajímavé je i posunutí májového kalendáře – teplejší jara lákají chrousty ven o dobré dva týdny dřív.
Vetřelec u lustru: Jak ho šetrně vypoklonkovat
Chrousti nocují za soumraku a světlo je přitahuje jako magnet. Proto narážejí do oken, lámou si křídla o lampy, a občas skončí v bytě. Co dělat, když vám takový krasavec bzučí nad gaučem?
- Zachovejte klid. Chroust nekouše ani nepíchá; nanejvýš vám drápkem pocuchá účes.
- Zhasněte a otevřete okno. Nechte jen venkovní světlo nebo měsíční svit – brouk si přirozeně vybere jasnější orientační bod.
- Sklenice a papír. Když nechce spolupracovat, přiklopte ho sklenicí, podsuňte papír a vyneste na balkon.
- Síť do okna jako prevence. Pokud bydlíte u parku a večer rádi větráte, síťovina je nejspolehlivější bodyguard.
Chuť na chrousta? Spíš historka do hospody
Možná vás po přečtení historických receptů napadne testovat odolnost žaludku. Přidejte ale brzdu – chrousti jsou dnes spíš vzácnost než škůdce a v přírodě mají svou roli jako potrava ptáků či ježků. Pro většinu laiků tak zůstává chroustí polévka jen historkou k pivu.
Zdroje: koktejl.cz, reflex.cz, nkz.cz
