Legendární historická zvířata: Napoleon utekl před hordou králíků
Dějiny nejsou jen nudná data a velké bitvy. Někdy se ty nejlepší historky točí kolem zvířat. Ať už jsou úplně pravdivé, nebo spíš legendy, dodávají minulosti šťávu.
Pojďme se mrknout na pár fascinujících, někdy vtipných, jindy záhadných momentů, kdy se slavní lidé potkali se zvířecí říší trochu jinak, než čekali. Příběh o tom, jak Napoleon prchal před králíky, nebo tajemství kolem Kleopatřiny smrti ukazují, jak si rádi polidšťujeme historii a nacházíme k ikonám cestu – i když třeba trochu absurdní.
Císař versus ušáci: Napoleonův nečekaný debakl
Představte si červenec 1807. Napoleon Bonaparte je na vrcholu, právě podepsal důležitou smlouvu (Tylžský mír) a má chuť slavit. Co si takhle uspořádat pořádný hon na králíky? Úkolem pověří svého náčelníka štábu, Louise-Alexandra Berthiera. Chlápka známého tím, jak všechno skvěle zorganizuje. Což dělá následující kiks ještě vtipnějším.
Berthier chtěl císaři dopřát bohatý úlovek, a tak udělal zásadní chybu. Místo aby nachytal divoké králíky, kteří by se před lovci logicky rozprchli, nakoupil od farmářů stovky, možná až tři tisíce, ochočených králíků z kotců. Problém? Ti byli zvyklí, že člověk = jídlo. A zrovna ten den je asi zapomněli nakrmit.
Když králíky vypustili, nestalo se to, co všichni čekali. Žádný útěk. Naopak! Hladová armáda ušáků zamířila přímo na Napoleona a jeho partu a dožadovala se krmení. Z počátečního pobavení se stal rychle chaos. Chlupatá lavina obklopila lovce, králíci jim lezli po nohách, okusovali boty i knoflíky. Napoleon, dobyvatel Evropy, se marně oháněl bičíkem. Jeho muži se je snažili odehnat, ale marně. Prý někteří králíci projevili „lepší pochopení strategie než většina jeho generálů“ a císařovu skupinu obklíčili.
Slavný vojevůdce, který čelil největším armádám, musel potupně ustoupit. Utekl do kočáru, stále pronásledován králičí vlnou. Pár se jich prý dostalo i dovnitř! Tenhle bizarní incident je dokonalou ukázkou ironie – vojenský génius poražen obyčejnými králíky kvůli banální chybě v logistice. Krásně to taky ukazuje, jaký je rozdíl mezi divokým a ochočeným zvířetem.
Kleopatřina smrt: Had, jed, nebo něco úplně jiného?
Snad každý si Kleopatru spojí s obrazem smrti po uštknutí hadem – kobrou egyptskou (aspis), údajně propašovanou v košíku s fíky. Tenhle obrázek se nám vryl pod kůži. Jenže historické prameny tak jasno nemají.
Nejstarší zdroj, Strabón, který byl v Alexandrii zhruba v době její smrti, zmiňuje hada jen jako jednu z možností. Mluví i o jedovaté masti. Plútarchos a Cassius Dio si také nebyli jistí, navrhovali třeba otrávenou jehlici do vlasů. Kleopatřin lékař Olympos příčinu smrti vůbec neuvedl.
Příběh s hadem má navíc pár háčků. Kobra egyptská (Naja haje) není žádný drobeček, může mít až 2,5 metru – těžko by ji někdo nenápadně pronesl. Její uštknutí navíc nemusí zabít hned a je otázka, jestli by jeden had stačil na tři lidi (Kleopatru a dvě služebné). Rychlost smrti, jak ji popisují, se zdá nepravděpodobná. A proč by stráže pořádně neprohlédly podezřelý košík? Navíc se žádný had nikdy nenašel.
Symbolika je tu ale obrovská. Kobra (uraeus) byla ve starém Egyptě symbolem královské moci a božství, zdobila koruny faraonů. Smrt způsobená kobrou (nebo takto prezentovaná) mohla být posledním vzdorovitým gestem královny.
Nesmíme zapomenout na propagandu. Octavianus (později císař Augustus) potřeboval Kleopatru vykreslit jako hrozbu. Příběh o hadovi, který možná sám šířil (na svém triumfálním průvodu v Římě nesl její podobiznu s hadem), se mu hodil – její smrt pak působila exoticky a barbarsky. Někteří dnes dokonce mluví o vraždě maskované za sebevraždu. Příběh Kleopatry a hada je tak skvělým příkladem, jak mýty, politika a nedostatek důkazů mohou přepsat historii.
Další nezapomenutelné dvojice
Historie zná i jiné slavné páry člověk-zvíře. Třeba Alexandr Veliký a jeho kůň Bukefalos, kterého zkrotil jako mladík, protože pochopil, že se bojí vlastního stínu. Nebo šílená láska císaře Caliguly ke koni Incitatovi, kterého chtěl prý jmenovat konzulem – možná šílenství, možná bizarní politická satira.
Zvířecí stopa v dějinách
Tyhle zvířecí historky, od Napoleonova králičího úprku po Kleopatřino hadí tajemství, dávají historii barvu a lidský rozměr. Možná si je pamatujeme, protože jsou překvapivé, vtipné, nebo mají hlubší symboliku – moc, chaos, věrnost. Pohled na dějiny přes tyto příběhy nám připomíná, že minulost netvořili jen lidé, ale i tvorové se srstí či peřím, kteří si občas ukradli celou scénu pro sebe.
Zdroje: timesofindia, historyfacts, wikipedia
