Drsná realita přírody: Zvířata často opouštějí slabá nebo nemocná mláďata, někdy je dokonce sežerou, nebo je nosí v tlamě plné zubů

Představu mateřství máme spojenou s něhou a obětavostí. Příroda nám ale ukazuje i úplně jinou, často brutální tvář. Někdy nechají matky jedno z mláďat zemřít hlady nebo jej sami sežerou. V divočině nejde o city, ale o chladnou a neúprosnou logiku přežití.

My lidé, máme tendenci zvířatům přisuzovat lidské emoce a motivy – mluvíme o „zlém vlkovi“ nebo „statečném lvu“. To je ale chyba. Zvířata nejednají ze zákeřnosti nebo nenávisti. Jejich chování řídí jediný cíl: předat své geny další generaci za každou cenu.

Když něha vypadá jako útok

Někdy ta nejlepší péče vypadá na první pohled jako smrtelná hrozba. Dokonalým příkladem je krokodýlí matka. Pohled na ni, jak svými čelistmi plnými ostrých zubů sbírá křehká mláďata, je děsivý. Ty stejné čelisti, které drtí kosti, se ale v tu chvíli mění v nejbezpečnější kolébku na světě. Matka takto přenáší desítky potomků z hnízda do bezpečí vody.

Nejde přitom jen o rychlý transport. Krokodýlí péče je mnohem komplexnější. Matka nejprve pomáhá mláďatům z vajec tím, že jemně narušuje pevnou skořápku. Po přenesení do vody pak zůstává v jejich blízkosti a bedlivě je střeží před predátory, a to někdy až po dobu jednoho roku. To, co se nám jeví jako paradox, je ve skutečnosti vysoce pokročilá forma péče, kde nástroj smrti slouží k ochraně života.

Proč je někdy nejlepší pomocí žádná pomoc

To, co my vnímáme jako kruté opuštění, je často ta nejchytřejší strategie. Každé jaro lidé v dobré víře „zachraňují“ osamocená srnčata schoulená v trávě. Tím jim ale ubližují. Srnčí matka své mládě nechává samotné záměrně. Malé srnče totiž téměř nevydává pach a jeho skvrnitá srst je dokonalým maskováním. Neustálá přítomnost matky by naopak svým pachem přilákala lišky a další predátory. Matka se vrací jen na krátké a rychlé nakojení, většinou v noci.

U pandy velké jsme svědky jedné z nejdrsnějších voleb v přírodě. I když se jí narodí dvojčata, je to spíše výjimkou, když odchová obě. Téměř vždy si vybere jen jednoho potomka a druhého nechá jeho osudu. Nejde o krutost, ale o chladnou logiku. Její jídelníček z bambusu je tak nutričně chudý, že pokusit se uživit dva potomky by bylo obrovským rizikem – pravděpodobně by nakonec nepřežil ani jeden. Tím, že se soustředí na jediné, silnější mládě, mu dává maximální šanci, aby dospělo.

Nejradikálnější formou „opuštění“ je pak hnízdní parazitismus kukačky. Ta svou rodičovskou péči zcela „outsourcuje“. Naklade vejce do hnízda menších ptáků a nechá je, ať se starají. Vylíhlé kukaččí mládě je větší, silnější a instinktivně z hnízda vytlačí všechny ostatní „sourozence“, aby si zajistilo veškerou potravu jen pro sebe. Pro kukačku je to geniální strategie, jak maximalizovat počet vlastních potomků bez námahy.

Rodinná jatka a nejvyšší oběť

V přírodě je rodina často spíše bojištěm. U mnoha dravců, například orlů, starší a silnější mládě systematicky zabije svého mladšího sourozence. Pro rodiče je výhodnější vychovat jednoho perfektně živeného a silného jedince než dva průměrné. Nejdrsnější souboj se ale odehrává ještě před narozením u žraloka písečného. V děloze matky se vylíhne několik embryí, ale to první a nejsilnější začne systematicky požírat všechny své sourozence. Z každé dělohy se tak narodí jediný, zato téměř metrový a dokonale vybavený predátor.

Absolutním vrcholem „drsné lásky“ je pak oběť některých pavoučích matek. Ta se po vylíhnutí svých mláďat nechá svými vlastními potomky zaživa sežrat. Její tělo jim poslouží jako první, obrovská a vysoce výživná porce jídla, která jim dá klíčový start do nebezpečného světa. Z pohledu evoluce je to logické: pro matku, která se už pravděpodobně znovu nerozmnoží, je přeměna vlastního těla v potravu nejefektivnějším způsobem, jak zajistit přežití svých genů.

Proč příroda není krutá, jen efektivní

Tyto příběhy se nám mohou zdát brutální, ale nejsou projevem zla. Jsou to vysoce efektivní strategie, které se vyvinuly jako odpověď na neúprosné zákony přírody: nedostatek zdrojů, neustálou hrozbu predátorů a tvrdou konkurenci. Příroda není ani dobrá, ani zlá. Je prostě efektivní. A pohled na její „drsnou lásku“ nám připomíná, jak odlišný je náš lidský svět od syrových a pragmatických pravidel, která vládnou v divočině.

Zdroje: wikipedia, pandavelka, 21stoleti