Kamufláž, jed i bodliny. Jak vznikají obranné mechanismy zvířat?

V divočině závisí přežití na schopnosti uniknout predátorům, najít potravu a rozmnožit se. Evoluce však některým zvířatům nadělila někdy až překvapivé obranné mechanismy, které ukazují vynalézavost přírody a odolnost života v nesčetných podobách. 

Jak funguje kamufláž chameleonů?

Chameleon má prodloužené a zploštělé tělo, s charakteristickou hlavou a očima, které se pohybují nezávisle na sobě. Tato schopnost mu umožňuje snadno sledovat kořist i nebezpečí kolem sebe. Kůže chameleona je pokrytá malými hrbolky, které napomáhají regulaci teploty a ochraně.

Toto zvíře je nejznámější pro svou schopnost měnit barvu kůže během procesu zvaného chromatoforismus. Spočívá v manipulaci se speciálními buňkami nazývanými chromatofory, které obsahují pigmenty. Chameleon aktivně ovlivňuje barvu své kůže pomocí vnějších podnětů, nervových impulzů a hormonálních změn. Tímto způsobem se dokáže skvěle maskovat v prostředí a chránit se před predátory.

Chameleoni jsou převážně hmyzožravci, kteří loví svou kořist pomocí dlouhého, lepkavého jazyka. Jsou to pomalí, ale vytrvalí lovci, kteří se spoléhají na svou schopnost zůstat neviditelní a překvapit svou kořist. Kromě toho jsou chameleoni také velmi teritoriální a agresivní vůči svým soupeřům, zejména v období páření.

Smrtící síla hadího jedu

Hadí jed je extrémně toxická slina, která často způsobuje ochrnutí kořisti. Jed slouží k jejímu ulovení a trávení. Žlázy, které produkují jed, se nacházejí na obou stranách hadí hlavy a pod a za očima. Když had kousne, svaly v jeho hlavě stlačí žlázy a vytlačí jed do dutých zubů.

Na světě se nachází zhruba tři tisíce druhů hadů, z nichž je přibližně 600 jedovatých. Jen asi dvě stovky druhů představují nebezpečí pro člověka. Přesto však každoročně globálně zabijí zhruba sto tisíc lidí. Nejjedovatější hadi se vyskytují v Asii, Africe a Austrálii.

Vědci vyvinuli protijedy s protilátkami, které napadají a ničí bílkoviny v hadím jedu. Právě tyto bílkoviny jsou zodpovědné za biologické účinky, které lidé pociťují po hadím uštknutí. Protijed však neexistuje v jednotné podobě. Složení jedu se u hadů liší, proto se liší i protijed.

Obecně lze rozlišit pět typů hadího jedu: proteolytický, neurotoxický, hemotoxický, cytotoxický a myotoxický. Všichni jedovatí hadi mají proteolytický jed v kombinaci s aspoň jedním dalším typem. Tento typ jedu vyvolává reakci v místě uštknutí hadem, rozkládá tkáň a stěny cév. Chřestýši a zmije mají velké množství tohoto typu jedu.

Neurotoxiny narušují elektrické impulsy v nervovém systému, což vede k ochrnutí, poškození mozku a ztrátě vědomí. Mají ho některé kobry a černá mamba.

Hemotoxický jed ničí červené krvinky a ovlivňuje srážlivost krve. Poškozuje tkáně a orgány, a nakonec způsobuje infarkt a vnitřní krvácení. Tento druh hadího jedu je extrémně bolestivý a má ho mnoho druhů zmijí, včetně chřestýšů.

Cytotoxický hadí jed zabíjí buňky a vážně poškozuje kůži a podkožní tkáň. Ačkoli není tak smrtelný jako neurotoxický a hemotoxický jed, často má trvalé následky. Uštknutí tak může skončit amputací končetiny. Tento druh jedu mají královské kobry a většina zmijí.

Myotoxický jed způsobuje odumírání tkání ve svalech a brání svalové kontrakci, jehož výsledkem je smrt pokousané oběti. Tento typ jedu je vlastní některým mořským hadům.

Útok proti bodlinám si hodně predátorů nechá ujít

Obrana má v některých případech fyzickou formu, jako třeba bodliny u ježků. Ježci se vyskytují v Asii, Africe a Evropě. Tito hmyzožraví všežravci obývají různá místa, včetně pouští, pastvin, luk, skalnatých oblastí, lesů a podobně, kde čelí různým predátorům. Ježci si proto pro své přežití museli vyvinout obranné mechanismy, aby si mohli poradit s lovícími zvířaty.

V nebezpečí ježci nejdřív syčí, aby zastrašili potenciálního predátora. Hluk, zvětšování se a dupání patří mezi další obranné strategie, jak se ježek snaží zahnat možného útočníka.

Když však už není možné se nebezpečí vyhnout, ježek se stočí do pevného klubíčka. Má pro tento účel speciální kruhové svaly, které ježkovi umožňují schovat svou zranitelnou hlavu a ocas dovnitř. Tyto svaly také brání predátorům v tom, aby ježka „rozbalili“.

Co jsou vlastně ježí bodliny? Jedná se o ztvrdlé chlupy, které dorůstají do ostrých špiček (jsou tvořeny keratinem). Ježci mají mezi 5 000 a 7 000 bodlinami, vzájemně se proplétají a vytvářejí hustou ostnatou zbroj. Jde o efektivní obranu, nicméně neplatí na každého predátora, zejména proti ptačím zobákům nemusejí být bodliny účinné. Mezi další nepřátele ježků patří patří psi, kočky, ptáci, plazi a, bohužel, svou činností i lidé.

Zdroje: www.ebsco.com, www.netzin.cz, furwingsandscalythings.com, decodingbiosphere.com