Některá zvířata umí používat nástroje. Rozhodně k nim nepatří jen primáti

Už dávno neplatí, že jediným tvorem, který umí používat nástroje, je člověk. Tahle představa, že jsme my a možná naši bratranci primáti jediní kutilové v přírodě, vzala za své už v 60. letech.

Dnes víme, že vynalézavost v přírodě nezná hranic. A co je vlastně takový zvířecí nástroj? Jednoduše řečeno, je to cokoliv z vnějšího světa – klacek, kámen, list – co zvíře chytře použije k dosažení svého.

Primáti – naši slavní příbuzní

Jasně, primáti jsou v tomhle oboru profíci. Šimpanzi jsou celebrity. Nejenže si upravují klacíky na lov termitů, ale někdy mají i celou „sadu nářadí“. Jedním klackem udělají díru, druhým, jemnějším, pak hmyz vytáhnou.

Kameny používají jako kladivo a kovadlinu, aby rozlouskli ořechy. A když mají žízeň, ze zmačkaných listů si udělají houbu na nasátí vody. Nejlepší na tom je, že co tlupa, to jiný styl – učí se to jeden od druhého, což je vlastně taková jejich kultura. Podobnými mistry jsou i malpy kapucínské, které své kamenné louskáčky používají už tisíce let. To je tradice!

Geniální vynálezci z říše ptáků

Skutečnými mistry v oboru jsou ale vrány novokaledonské. To nejsou jen tak nějací uživatelé – ony si nástroje cíleně vyrábějí! Z větviček a listů dokážou vytvarovat dokonalé háčky, kterými pak dolují larvy. Dokonce umí použít jeden nástroj, aby se dostaly k jinému, lepšímu. Jejich chytrost se tak vyrovná lidoopům. Pozadu nezůstávají ani pěnkavy z Galapág s kaktusovými trny místo párátek nebo supi, kteří se naučili rozbíjet pštrosí vejce házením kamenů.

Spory se pak vedou u volavky, protože ta chytře hodí na hladinu pírko, chleba nebo hmyz jako návnadu, aby přilákaly ryby blíž k sobě. Je to „pravé“ použití nástroje, když s ním rybu přímo neloví, ale jen ji láká? A co taková pavoučí síť? Je to nástroj, nebo spíše součást rozšířené tělesné schránky? Tyhle otázky ukazují, jak je celá oblast fascinující a jak se naše chápání zvířecí mysli neustále vyvíjí a zpřesňuje.

Neustále nás překvapuje i život pod hladinou

Ve vodním světě je to podobné. Vydry mořské si na břiše udělají kovadlinu z kamene a rozbíjejí si o ni večeři. Svůj oblíbený „příbor“ si někdy nosí neustále s sebou. Delfíni v Austrálii zase přišli na to, jak si nasadit na čenich mořskou houbu, aby se při prohledávání dna neporanili. Tuhle fintu si předávají z matky na dceru.

A co teprve sloni? Větvemi se ohánějí jako plácačkami na mouchy, a dokonce si umí ucpat napajedlo kůrou, aby se jim voda nevypařila. Ale největší šok přichází z říše bezobratlých. Chobotnice kokosová si s sebou nosí půlky skořápek. Proč? Protože ví, že se jí později budou hodit jako přenosná pevnost. To je plánování v přímém přenosu!

Předávání zkušeností funguje i u zvířat

I zvířata tak mají svou kulturu a stojí za to se u ní na chvíli zastavit. Není to totiž jen o instinktu. Je to o předávání znalostí. Představte si dvě tlupy šimpanzů žijící nedaleko od sebe. Obě mají přístup k ořechům i kamenům. Přesto jedna tlupa kameny k louskání používá a druhá ne.

Proč? Protože se to v té první naučili od svých předků – je to jejich tradice, jejich know-how. Stejně tak „houbování“ u delfínů není něco, co umí každý jedinec. Je to dovednost předávaná z matky na dceru, takové jejich rodinné stříbro, které se jinde nevyskytuje.

Se schopností používat nástroje se tak zvířata nemusí jen narodit

Neexistuje tedy jen jeden způsob, jak se stát zvířecím vynálezcem. Některé druhy k tomu mají zřejmě vrozené předpoklady, takovou jiskru geniality. Vrány novokaledonské jako by se narodily s nutkáním něco strkat do děr a upravovat si klacíky, a tuto dovednost pak jen pilují.

Na druhé straně jsou tu pěnkavy, které se to učí spíše metodou „pokus-omyl“ v mládí – prostě zkouší, co funguje. To nám ukazuje, že inteligence není jen jedna přímka s námi na vrcholu. Příroda je mnohem vynalézavější a k podobným chytrým řešením se umí dopracovat různými cestami.

Tohle všechno nám ukazuje, že zvířata umí řešit problémy, plánovat a dívat se do budoucnosti. Když si vrána vyrábí háček nebo chobotnice vláčí úkryt, znamená to, že má v hlavě jasný cíl. Často se to učí pozorováním ostatních, čímž vznikají unikátní zvyky a tradice specifické pro danou skupinu – taková malá zvířecí kultura.

Když tedy sledujeme zvířecí vynálezce, nedíváme se jen na pár zábavných triků. Díváme se do jejich mysli a lépe chápeme, jak se inteligence vyvíjela. A má to i praktický dopad – pokud chceme zvířata chránit, musíme chránit nejen je samotná, ale i jejich unikátní dovednosti a znalosti, které si předávají z generace na generaci.

Zdroje: wikiversity, wikipedia, nwf, Science Direct