Okapi: Příbuzná žirafy má velmi dlouhý jazyk
Představte si, že se po staletí v srdci Afriky, v neproniknutelných deštných pralesích Ituri, skrývá tvor, který vypadá jako výtvor bujné fantazie. Pro místní kmeny Mbuti a Lese nebyl žádným přízrakem, ale běžnou součást života, kterou nazývali o’api.
Pro západní svět však bylo toto zvíře dlouho jen legendou, podobnou bájnému jednorožci. Teprve na začátku 20. století se tento lesní duch konečně ukázal světu a způsobil senzaci.
Jak přízrak dostal jméno
Když britský průzkumník Sir Harry Johnston získal první pruhované kusy kůže, vědci byli zmateni. Mysleli si, že objevili nový druh lesní zebry. Teprve kompletní kostra odhalila pravdu: rozeklaná kopyta a stavba lebky jasně ukázaly na blízkého příbuzného žirafy. A tak se zrodilo jméno Okapia johnstoni. Okapi je vlastně živoucí fosilie, poslední přežívající potomek prastarých žirafovitých, který si na rozdíl od svých stepních bratranců zachoval původnější vzhled.
Mistr v umění kamufláže
Na první pohled je okapi fascinující skládačkou. Má tělo koně, nohy zebry a hlavu žirafy. Každá část jeho těla je ale dokonalou adaptací na život v pralese. Tělo pokrývá hustá, sametová srst v odstínech čokoládové až červenohnědé, která je navíc přirozeně voděodolná díky mastnému sekretu – v podstatě jde o přírodní pláštěnku do deště.
Nejvýraznějším prvkem jsou bezpochyby pruhy na zadní části těla a nohou. V mozaice světla a stínu, kterou vytváří slunce pronikající skrze koruny stromů, tento vzor dokonale rozbíjí siluetu zvířete a mate zrak predátorů, především levhartů. Pruhy však mají i sociální funkci. Pro mládě v šeru pralesa fungují jako signál „následuj mě“, díky kterému se neztratí matce. Každý okapi má navíc svůj unikátní vzor pruhů, jedinečný jako lidský otisk prstu.
Smysly a nástroje pro přežití
Zatímco zadek klame tělem, hlava prozrazuje žirafí původ. Má obrovské, nezávisle pohyblivé uši, které zachytí i ten nejtišší šramot z různých směrů. V prostředí s omezenou viditelností je vynikající sluch klíčový a kompenzuje slabší zrak. Samci mají na hlavě dva krátké růžky pokryté kůží, takzvané osikony.
Absolutně nejpozoruhodnějším nástrojem je však jazyk. Je neuvěřitelně dlouhý (dosahuje až 46 cm), ohebný a má tmavě modročernou barvu. Primárně slouží k obratnému stahování listí a pupenů z větví. Jeho délka mu ale dává i další, zcela unikátní schopnost: okapi je jedním z mála savců, který si dokáže olíznout vlastní oční víčka a vyčistit si uši zevnitř i zvenku.
Tichý život v srdci temnoty
Okapi je samotářský duch. Okapi je od přírody samotář. Zapomeňte na společenská stáda žiraf; dospělí jedinci se cíleně vyhledávají jen na kratičkou chvíli v době páření. Svůj život tráví skrytě v hlubinách konžských pralesů, kde si své neviditelné hranice vyznačují pachovými stopami – nejen močí, ale i zvláštním, lepkavým výměškem ze žláz na nohou.
K jejich strategii přežití patří i naprosté ticho. Jejich největší eso v rukávu je ale pro nás zcela neslyšitelné. Ovládají totiž komunikaci pomocí infrazvuku, zvuků tak hlubokých, že je lidské ucho nemá šanci zachytit. Právě tento „tajný kanál“ je životně důležitý, protože matka se jím může na dálku domlouvat se svým ukrytým mládětem, aniž by na jejich stopu přivedla hladového levharta.
Životní cyklus je pomalý a opatrný. Po dlouhé, 14 až 15měsíční březosti porodí samice jediné mládě. To ale nezačne hned následovat matku. Místo toho využívá strategii „schovávaného“ mláděte. Najde si úkryt v hustém podrostu a téměř nehybně tam leží první dva měsíce svého života. Veškerou energii soustředí na extrémně rychlý růst díky velmi tučnému mateřskému mléku. Matka se k němu vrací jen na kojení, naváděna tichými infrazvukovými signály.
Budoucnost pralesního ducha
Záhada, co je okapi zač, je dávno vyřešena. Dnes před námi stojí mnohem palčivější otázka: dokáže vůbec přežít? Odborníci na ochranu přírody bijí na poplach a řadí ho mezi ohrožené druhy. Čísla jsou totiž alarmující. Představte si, že za posledních pár desetiletí zmizela z pralesů více než polovina celé populace okapi.
A kdo za tímto drastickým úbytkem stojí? Bohužel, hlavní hrozbou je člověk. Nelegální těžba dřeva a rozšiřování zemědělství ničí jeho domov. Pytláctví pro maso a kůži a zejména nelegální těžba nerostů, jako je koltan (používaný v mobilech), přinášejí do pralesa ozbrojené skupiny a chaos. Ochrana okapi je proto nesmírně složitá a vyžaduje nejen hlídky strážců, ale i řešení chudoby a politické nestability v regionu.
Okapi se tak za poslední století a půl stali symbolem křehkosti jednoho z posledních velkých pralesů na Zemi. Jeho osud je spjat s osudem tohoto ekosystému i lidí, kteří ho nazývají domovem. Záchrana tohoto živoucího pozůstatku dávných věků je úkolem, jehož výsledek leží plně v našich rukou.
Zdroje: wikipedia, animaldiversity, Science Direct
