Psi značkováním označují své teritorium. Ve městě ale může být jeho udržení problém
Zvednutá tlapka, pár kapek moči a jde se dál. Pro většinu psů je to zcela přirozené chování, které se dědí po vlcích a dalších šelmách.
Je to způsob, jak ostatním vyslat jasnou zprávu: “Byl jsem tady, tohle místo patří mně.” V přírodě je to logické a efektivní, ale v rušném městském prostředí to začíná být komplikovanější. Pachů je kolem tolik, že se pes musí neustále snažit „přepsat“ teritoria jiných, a udržet si vlastní značku bývá prakticky nemožné.
Proč psi značkují?
Značkování má několik důvodů. Nejde jen o vymezení prostoru, ale i o komunikaci s ostatními psy. V moči jsou obsažené chemické látky, které o zvířeti prozradí překvapivě mnoho – pohlaví, věk, zdravotní stav nebo dokonce momentální náladu. Pachové stopy jsou pro psy něco jako sociální sítě. Jedním očicháním se dozví, kdo tudy prošel, kdy a v jaké kondici.
Značkování ale nemusí být jen o posílání vzkazů druhým. Často se objevuje u psů, kteří prožívají stres, jsou nejistí v novém prostředí nebo chtějí potvrdit svou pozici ve smečce. Někdy se k tomu přidá i hormonální bouře, zejména u mladých nekastrovaných samců.
Město jako zkouška nervů
Ve městě se z přirozeného značení stává boj o přežití. Ulice jsou plné pachů od stovek jiných psů, koček a lidí. Každý roh, kandelábr nebo lavička jsou „označkované“ mnoha různými návštěvníky. Pes se cítí pod tlakem, že musí stále přepisovat cizí zprávy svou vlastní. Místo klidné procházky pak zvedá nohu co pár kroků a někdy už ani nemá co značkovat – moč je pryč, ale návyk zůstává.
Problémem je i to, že ne všichni obyvatelé města mají pro toto chování pochopení. Psa, který označí fasádu domu nebo květináč před obchodem, vnímají spíš jako obtíž než jako zvíře, které si přirozeně označuje prostor. Tak vznikají zbytečné konflikty mezi pejskaři a okolím.
Když značkování přeroste hranice
Někteří psi si svou značku chtějí udržet za každou cenu – a pak se značení přesune i domů. Moč na nohách stolu, dveřích nebo dokonce na posteli není vzácností. V těchto chvílích už nejde o běžné chování, ale o problém, který potřebuje řešení. Na vině bývá nejčastěji stres, nejistota nebo hormonální vlivy.
Ani kastrace nemusí být stoprocentní zárukou, že značení ustane. U některých psů se sice sníží potřeba vymezovat si teritorium, ale návyk zůstává.
Co může udělat majitel?
Úplné potlačení značkování je nereálné, protože jde o silný instinkt. Dá se ale zmírnit jeho intenzita. Pomůže důsledný režim, pravidelné venčení a klidné prostředí. Pokud pes při procházce neustále zvedá nohu, je vhodné ho jemně usměrnit a odvést pozornost, například krátkou hrou nebo povelem k chůzi.
Doma může pomoct omezení přístupu do míst, kde pes značkuje, nebo použití pachových odpuzovačů. Důležité je také zjistit, zda nejde o zdravotní problém – zánět močových cest nebo jiné obtíže se mohou projevovat podobně.
Rovnováha mezi instinktem a respektem k okolí
Pes ve městě bojuje s tím, že teritorium je vlastně iluze. Každý den chodí po trasách, kde pachy jiných zvířat zcela přebíjejí jeho vlastní značku. Pro něj je to frustrující a někdy až úzkostné. Majitel by si měl uvědomit, že pes to nedělá naschvál. Je to způsob, jak se vyrovnává s prostředím, které je pro něj složité a plné stimulů.
Na druhou stranu je potřeba najít rovnováhu mezi přirozenými potřebami zvířete a respektem k městskému prostředí a lidem kolem. S trochou trpělivosti a důslednosti lze dosáhnout toho, že procházky budou příjemné pro psa, majitele i pro celé okolí.
Zdroj: Research Gate, Science Direct
