Zvířecí psychopati: Podle všeho k nim patří i kočky

Některá zvířata umějí překvapit nečekanou brutalitou, která nemá žádný zjevný důvod. Nejde o hlad, ohrožení ani obranu mláďat. Přesto ubližují a ne z nutnosti, ale jako by si to užívala.

Zvířata si často spojujeme s nevinností a jednoduchostí. Jednají podle pudu, říkáme si. Když zabíjejí, tak proto, že musí. Když si hrají, tak jen tehdy, když je nic neohrožuje. A že by někomu ubližovala jen tak? To se přece v přírodě neděje. Jenže příroda je mnohem komplikovanější. A existují druhy, u kterých je násilí bez jasného cíle až znepokojivě časté. Ať už jde o delfíny, vrány nebo domácí kočky, některé projevy jejich chování vyvolávají otázky, které nedávají spát ani etologům.

Temní delfíni s úsměvem

Delfíni působí na první pohled jako hraví, mírumilovní tvorové. Skutečnost je ale složitější. Byly zdokumentovány případy, kdy delfíní samci napadají mláďata, která sami nezplodili. Mnozí vědci se domnívají, že tím chtějí donutit samici k nové ovulaci. Jenže u některých útoků chybí logika. Delfíni zabíjejí i jiné živočichy, s nimiž nejsou v přímém konfliktu. Například tuleně nebo ryby, které nezkonzumují. Jen je pronásledují a trápí. Možná z nudy. Možná pro zábavu, ale rozhodně ne z hladu.

Studie z roku 2013 publikovaná australskými výzkumníky popisuje případy, kdy delfíni opakovaně týrali malé žraloky. Vyhazovali je do vzduchu, trhali jim ploutve a nechávali je plavat dokud nezemřeli. Takové chování je daleko za hranicí běžného lovu. Podobné scény byly zaznamenány i v zajetí, kde si delfíni navzájem ubližovali bez zjevné provokace.

Vrány jako gang se smyslem pro trest

Vrány mají výjimečnou inteligenci. Dokážou si pamatovat lidské tváře, plánovat kroky a dokonce používat nástroje. Ale i mezi nimi se objevuje chování, které působí jako promyšlená šikana. Pozorovatelé v různých zemích popsali situace, kdy hejna vran pronásledovala slabé nebo staré jedince tak dlouho, až skončili mrtví. Nešlo o potravní boj. Spíš to připomínalo vyřizování účtů. Sociální struktura vran je přísná a vypadá to, že kdo nezapadá, může být vyloučen velmi drsným způsobem.

Kočka a její tichý sadismus

Kočky jsou fascinující bytosti. Působí klidně, až vznešeně. Ale kdo někdy sledoval kočku při hře s myší, ví, jak temné dokáže být její chování. Není to jen lov. Je to něco víc. Myš by mohla být mrtvá během vteřiny, ale místo toho je kočka schopná ji držet při životě dlouhé minuty. Bouchat do ní tlapkou, nosit si ji po místnosti a znovu pouštět. Těžko říct, jestli jde o čistý lovecký instinkt. Někteří odborníci mluví o nedostatku empatie, který se blíží psychopatickým rysům.

Výzkum britských behavioristů z roku 2021 vytvořil dotazník, který hodnotí pět rysů spojených s psychopatickým chováním u koček. Většina testovaných zvířat vykazovala alespoň některé znaky. Patřila mezi ně impulzivita, dominance, nízká citlivost na tresty a malý zájem o emoce jiných. Mnozí majitelé to znají. Kočka si vás ráno probudí, abyste jí dali najíst, a o hodinu později vás bez varování kousne do ruky, když ji hladíte.

Co nám tím zvířata vlastně říkají

Může být násilí bez důvodu součástí přirozeného chování? Nebo si jen některé druhy vyvinuly schopnost chovat se nečekaně a nelogicky? Biologové stále nemají jednotnou odpověď. Někteří tvrdí, že jde o strategie, které dávají smysl jen ve větším evolučním kontextu. Jiní si myslí, že se zvířata opravdu někdy chovají škodolibě. Pokud mají emoce, pak možná znají i chlad. A to už není daleko od lidského psychopata.

Zvířata nejsou černobílá. Stejně jako lidé mají své světlé i temné stránky. A právě tam, kde končí hlad a začíná zbytečné násilí, se otevírá neprobádaná oblast chování, která stále uniká jasnému vysvětlení. Kočky, vrány nebo delfíni nás svým chováním nutí přehodnotit naše představy o přírodě. Možná bychom neměli tolik věřit obrazu roztomilého zvířátka. Protože pod hebkým kožíškem může klidně číhat malý psychopat.

Zdroje: ScienceAlert, Hakai magazine, ScienceDirect