Činčila: Ve volné přírodě je toto zvíře chráněné, doma pak vyžaduje pravidelné koupele v prachu

Činčila, to zvířátko s neuvěřitelně hebkou srstí a kukadly jak korálky, je trochu paradox. Ve své domovině, drsných Andách, jí jde o krk a patří mezi kriticky ohrožené druhy. Zároveň si ji ale lidé oblíbili jako domácího mazlíčka, i když je to pěkně náročný parťák.

Když pochopíme, jak se přizpůsobila životu v horách – hlavně její kožíšek – pomůže nám to nejen chránit ji v přírodě, ale i starat se o ni doma. A právě ten kožíšek, kvůli kterému ji dřív nemilosrdně lovili, dneska potřebuje od chovatelů pravidelnou koupel v písku.

Kde najdeme činčilu v divočině?

Jejím původním domovem jsou suché, kamenité Andy – představte si Chile, Peru, Bolívii, Argentinu – a to ve výškách od patnácti set až do pěti tisíc metrů nad mořem! Je tam zima, fouká a moc neprší.

Aktivní je hlavně v noci a za soumraku, žije ve velkých partách, někdy i o sto členech, a spásá, co na těch horských pláních najde. Ten její hustý kožich je dokonalá izolace proti mrazu. Bohužel, oba známé druhy jsou na červeném seznamu ohrožených zvířat. Dřív za to mohl hlavně hon na kožešinu, dneska je to i ničení jejího prostředí – těžba, pastviny, stavby. I když je chráněná mezinárodními dohodami, v těch odlehlých končinách se to těžko hlídá.

Náročný, ale fascinující společník

Pokud si chcete pořídit činčilu, dobře si to rozmyslete. Není to typický mazel na chování, spíš zvíře na pozorování. A pozor, dožívá se klidně i patnácti, dvaceti let! Potřebuje fakt velkou, hlavně vysokou klec (aspoň metr) s různými poličkami z přírodního dřeva, aby mohla skákat.

Dno by mělo být pevné. Jako podestýlku volte něco bezprašného, třeba kukuřičnou nebo dřevěné peletky. Piliny nebo papírový Asan jsou úplně mimo. Teplota v místnosti by měla být mezi 15 a 22 stupni, maximálně 25, a vlhkost tak akorát (40-65 %). Dejte klec na klidné místo, žádné přímé slunce nebo průvan.

Co se jídla týče, základ je kvalitní seno – pořád k dispozici! Je to důležité pro trávení i pro zoubky, které jí pořád rostou. K tomu speciální granule pro činčily – hodně vlákniny, málo tuku a cukru, ideálně bez obilí. Mlsoty jen občas a opatrně, třeba sušenou bylinku nebo malinký kousek sušeného jablka (bez jadérek!). Ořechy a semínka jsou tabu. Čerstvé ovoce a zeleninu jen symbolicky. Samozřejmostí je čerstvá voda v napáječce.

Na okusování jsou fajn větvičky z ovocných stromů (jabloň, hrušeň), ale pozor na peckoviny a jehličnany, ty jsou jedovaté.

Činčily jsou společenské, takže je lepší chovat aspoň dvě (stejného pohlaví nebo vykastrovaného kluka s holkou). Pokud je budete seznamovat jako dospělé, chce to trpělivost. Každý den by měly mít možnost proběhnout se mimo klec, aspoň na hodinku, ale v zabezpečeném prostoru! Když ji berete do ruky, buďte něžní a nikdy ji netahejte za srst – umí ji totiž pustit, aby utekla nepříteli.

Zdravotně je může potrápit přerůstání zubů, zažívací problémy, plísně na kůži nebo přehřátí. Prevence je základ: správné jídlo, čistota, pravidelné pískové koupele a stabilní prostředí. Když se vám něco nezdá, mazejte k veterináři, co se vyzná v malých savcích.

Ten zázračný kožíšek a pískové lázně

Srst činčily je neuvěřitelně hustá – z jednoho místečka jí roste až 90 chloupků! Proto je tak jemná. A právě proto se musí pravidelně „koupat“ ve speciálním jemném písku. Ten písek absorbuje mastnotu a nečistoty, pročesává srst, brání jejímu zplstnatění a činčilám to dělá dobře i na duši.

Dopřejte jim koupel tak 2-4krát týdně, na 10 až 30 minut, v dostatečně velké misce. Písek pak prosejte a občas vyměňte za nový. Obyčejný písek z pískoviště je k ničemu. A hlavně – nikdy činčilu nekoupejte ve vodě! Její srst by nasákla, špatně schla a zvíře by mohlo prochladnout nebo chytit plíseň. Bez pískových koupelí bude mít srst mastnou a zplihlou.

Kdysi luxus, dnes ohrožení

Ta nádherná srst se činčile stala skoro osudnou. Obchod s ní začal už v 16. století a nejvíc frčel v 19. a na začátku 20. století. Na jeden kožich padlo klidně i 150 až 400 kůží! Není divu, že populace v přírodě šly rapidně dolů. Nějaká ochranná opatření sice byla, ale moc nefungovala. Trochu pomohly až farmové chovy, které začaly ve 20. letech minulého století. I tak jsou ale divoké činčily stále na pokraji vyhynutí.

Mít doma činčilu znamená nejen starat se o její pohodlí, ale taky šířit povědomí o tom, jak je na tom v přírodě bledě. Je to závazek, ale i radost z pozorování tohoto úžasného tvora.

Zdroje: ifauna, animaldiversity, wikipedie