Sahání na mláďata divokých zvířat jim může být osudné, protože některé druhy se orientují podle pachové stopy a rodiče je tak mohou zavrhnout

Najít mládě srny, zajíčka nebo ptáčete osamocené v trávě vyvolá u většiny z nás silný ochranitelský reflex. Máme pocit, že musíme zasáhnout – pohladit, odnést, zachránit. Jenže v přírodě to nefunguje tak jako v pohádkách. Někdy naopak můžeme zvířeti zásadně ublížit, byť v dobré víře.

Přečtěte si, proč se na mláďata divokých zvířat nemá sahat, jak poznat, kdy je zasahovat nevhodné, a kdy naopak mohou být v ohrožení a potřebují pomoc člověka.

Mláďata nejsou opuštěná – často jen schovaná

V lese nebo na louce se můžete setkat se srnčetem, které leží úplně samo v trávě, někdy se ani nepohne. Nebo zahlédnete drobného zajíčka přikrčeného u cesty. Možná vás napadne: „Je samo! Ztratilo se! Máma ho opustila!“ Ve skutečnosti je to ale přirozené chování.

Matky u mnoha druhů savců (např. srny, zajíci, lišky) zůstávají od mláďat záměrně dál, aby k nim neupozornily predátory – čichem nebo pohybem. Mláďata se naopak chovají velmi tiše a zůstávají v úkrytu, dokud je matka nevyzve k přesunu nebo nakrmení. Je to evolučně vyvinutá obranná strategie.

U ptáků to bývá podobné. Mláďata některých druhů (např. kosů, drozdů) opouštějí hnízdo dříve, než umějí létat, a dál se učí v blízkosti rodičů, kteří je dokrmují na zemi. Tito „vypadlíci“ bývají často zbytečně sbíráni lidmi, kteří si myslí, že jim pomáhají.

Dotykem může člověk způsobit víc škody než užitku

Lidský pach může u některých zvířat způsobit to, že matka mládě odmítne. I když to platí zejména u savců, ani ptáčata bychom neměli bezdůvodně brát do rukou. Navíc zvedání, hlazení nebo přenášení znamená pro zvíře velký stres, který může ovlivnit jeho další vývoj nebo dokonce vést k úhynu.

Navíc, jakmile jednou zvíře přenesete, ztratí vazbu na své prostředí a rodiče ho nemusí najít. Často pak skončí v záchranné stanici – zbytečně, protože se původně ocitlo jen v běžné situaci.

Jak poznat, že si pro mládě přijde matka?

Než začnete jednat, je vhodné pozorovat mládě z dálky. Pokud je klidné, tiše leží, vypadá zdravě a není na nebezpečném místě (např. na silnici nebo u frekventované stezky), pravděpodobně je vše v pořádku. Matka bývá poblíž, sleduje okolí a přijde, jakmile se ujistí, že je bezpečno.

Zde je několik zásad:

• U srnčat a zajíců: nechejte mládě být. Pokud není zraněné, matka ho pravděpodobně chodí několikrát denně nakrmit.
• U ptáků: pokud najdete ptáče na zemi, ale už má peří a hopsá, zkuste ho jen v klidu pozorovat. Rodiče bývají nablízku a přinášejí potravu. Pokud se mládě nachází na nebezpečném místě (např. chodník), lze ho opatrně přemístit do keře poblíž – ideálně bez přímého dotyku (přes list, trávu nebo v rukavicích).

Kdy je naopak potřeba zasáhnout?

Jsou situace, kdy zásah člověka může zachránit život. Mezi ně patří:

• Viditelné zranění – otevřené rány, krev, zlomeniny.
• Apatie nebo nepřirozené chování – mládě nereaguje, nehýbe se, nebo se naopak nekontrolovatelně třese.
• Výskyt v nebezpečném prostředí – např. leží na silnici, v městském parku s vysokým provozem, nebo ho napadá pes či kočka.
• Dlouhodobé opuštění – pokud je zvíře na stejném místě bez pohybu déle než 6–8 hodin a nikdo k němu nepřichází.
• Jistota, že matka zahynula – například u mrtvé srny naleznete ležet srnče.

Co dělat, když mládě opravdu potřebuje pomoc?

Nejlepší postup je vždy kontaktovat záchrannou stanici. Pracovníci vám poradí, co dělat, a v případě potřeby zvíře odvezou a postarají se o něj. Sami zvíře nikdy nekrmte, nechte ho v klidu a pokuste se ho chránit před dalšími stresovými podněty (hluk, domácí mazlíčci, dotyk).

Pomáhat divokým zvířatům neznamená všechno vzít domů. Znamená to pochopit, kdy je nechat na pokoji. A pokud přeci jen máte pochybnosti? Volejte odborníky – ti vědí, kdy příroda zvládne své a kdy už skutečně potřebuje naši pomoc.

Zdroje: ekolist.cz, denik.cz, zvirevnouzi.cz