Noční zvuky přírody: Sovu a vlka jistě poznáte – ale víte, jak dělá třeba liška?
Když se setmí, náš svět se promění. Zrak ustupuje a do popředí se dere sluch. A právě tehdy, v tichu noci, to přijde. Zvuk. Není to známé houkání sovy ani zpěv ptáků. Je to něco prvotního, neznámého a pro mnohé znepokojivého.
Naše představivost v tu chvíli pracuje na plné obrátky a z neznámého křiku se stává volání o pomoc, z vrčení hrozba. Ve skutečnosti však tyto zvuky nejsou poselstvím z jiného světa. Jsou jazykem tvorů, kteří žijí paralelně s námi. Pojďme se naučit jim naslouchat.
Mrazivý křik z vaší zahrady
Pokud existuje zvuk, který spolehlivě vyvolá husí kůži, je to noční křik lišky. Jde o pronikavý, chraptivý skřek, který může znít až děsivě lidsky, jako nářek či volání o pomoc. Není divu, že je často mylně interpretován.
Ve skutečnosti se však nejedná o projev bolesti, ale o vrchol liščího společenského života. Hlavní příčinou tohoto hlasitého projevu je období páření, kterému myslivci říkají kaňkování a které vrcholí od ledna do března. Tímto mrazivým křikem, odborně nazývaným skolení, volá samice samce, nebo si sokové v lásce vymezují své teritorium.
Důvodem, proč tento údajně strašidelný zvuk slýcháme stále častěji, je neuvěřitelná přizpůsobivost lišky. Dávno už neobývá jen lesy, ale s úspěchem osídlila i příměstské zahrady a parky. Její volání se tak přesunulo z hlubokých lesů téměř za okna našich ložnic.
Dunivý hlas krále noci
Zcela jiný charakter má hluboké, dunivé a daleko slyšitelné houkání, které se nese noční krajinou jako „ú-hu“. Tento majestátní hlas nepatří žádnému lesnímu strašidlu, ale našemu největšímu a nejmohutnějšímu nočnímu predátorovi – výru velkému.
Jeho nízkofrekvenční volání je mistrovským dílem přírody, navrženým tak, aby se neslo krajinou na kilometry daleko a ohraničovalo jeho rozsáhlé lovecké teritorium. Největší šanci zaslechnout tento koncert máte v předjaří. Právě tehdy se totiž partneři, kteří spolu zůstávají po celý život, pouštějí do úchvatného duetu.
Jejich volání se nese nocí jako rozhovor, ve kterém si navzájem odpovídají. Tímto způsobem nejen posilují své celoživotní pouto, ale zároveň vysílají jasnou zprávu všem sokům v okolí: tento revír je náš. Jeho mocné houkání je akustickým podpisem divoké a členité krajiny skal, lomů a starých zřícenin.
Mechanické vrčení z jiného světa
Ze všech nočních hlasů je asi nejzáhadnější projev lelka lesního. Není to křik ani houkání, ale monotónní, dlouhotrvající a mechanicky znějící vrčení, které připomíná spíše zvuk vzdáleného motoru nebo poruchu na elektrickém vedení.
Tento atypický zpěv, kterým se v teplých nocích od května do července projevuje samec, slouží k obhajobě teritoria a lákání samičky. Lelek je však velmi vzácný a jeho přítomnost je signálem specifického, mizejícího typu krajiny – suchých vřesovišť, písčin a řídkých borových lesů. Slyšet jeho „mimozemský“ zpěv je proto nejen zážitkem, ale i svědectvím o existenci křehkého a ohroženého světa.
Přízračný skřek ze zvonice
Mnoho lidí se domnívá, že všechny sovy houkají. To je ale velký omyl. Sova pálená, pták s charakteristickým srdčitým závojem a přízračně bílým peřím, je toho důkazem. Její hlasový projev je táhlý, drsný a chraplavý skřek nebo syčivý křik.
Právě tento zvuk, který se často ozývá z věží kostelů, půd starých domů a stodol, jí v minulosti vynesl pověst „sovy smrti“. Ačkoliv žije v naší bezprostřední blízkosti, její hlas je pro nás jedním z nejcizejších. Dnes je navíc silně ohroženým druhem, který bojuje o přežití. Její skřek tak není znamením zla, ale voláním zranitelného souseda.
Ukazuje se, že nejlepším lékem na strach je poznání. Neznámý zvuk v temnotě je zdrojem úzkosti, ale jakmile ho dokážeme pojmenovat a pochopit jeho význam, stává se mostem, který nás spojuje se světem kolem nás. Až se příště setmí, zkuste vyjít ven a naslouchat. Nikoliv přízrakům, ale sousedům, jejichž řeči teď možná budete rozumět o něco lépe.
