Fialová žába je živoucí fosilie, její předci tu byli už před 130 miliony let. Žije hlavně pod zemí a patří mezi téměř ohrožené druhy

Ne všichni živočichové mohou mít status nejroztomilejší a nejkrásnější zvířátko. Evoluce nerespektuje standardy krásy, ale formuje a upravuje živé tvory tak, aby se co nejlépe přizpůsobili svému prostředí. Stejně tak to je s tímto zvláštně vypadajícím obojživelníkem.

Když byl tento druh v roce 2003 poprvé objeven a vědecky popsán, vědci ho označili za nález, který se objeví jednou za století. Testy DNA zařadily tuto žábu do nové čeledi (Nasikabatrachidae) s kořeny starými více než 130 milionů let. To znamená, že tato linie existuje již od doby před rozpadem dávného superkontinentu Gondwana. Nacházela se na jižní polokouli a v druhohorách se začala rozdělovat na Jižní Ameriku, Afriku, Indii, Austrálii a Antarktidu.

Žába fialová nebo také někdy přezdívaná nosatá (Nasikabatrachus sahyadrensis) by se dala označit za živoucí fosilii. Je přizpůsobena k životu pod zemí, kde jí dobře slouží krátké silné zadní končetiny k hrabání a přední končetiny s tvrdými dlaněmi jí pomáhají určovat směr. Žáby mají okolo 7 cm a žijí výhradně v Západním Ghátu v jižní Indii, kde byli nalezeny v norách hlubokých až metr.

Vzhledem k tomu, že většinu dospělého života tráví pod zemí, nepotřebují mít výborný zrak, proto mají jen malá očička. Zúžený nos a menšíNasikabatrachus sahyadrensis hlava jsou uzpůsobeny k tomu, aby jim pomáhaly razit cestu vlhkou zemí v lesích. Jejich čenich je velmi citlivý a ma výčnělek, který přesahuje jejich ústa. To jim pomáhá při hledání termitů, což je jejich oblíbená potrava, kterou nasávají svým rýhovaným jazykem. Kvůli svému specifickému nosu se jim občas říká žáby s prasečím rypáčkem.

Dospělci se objevují na povrchu pouze jednou ročně, aby se rozmnožili. Samci oznamují svůj odchod z podzemí neobvyklým hlasovým projevem. Vše je naplánováno na období před měsíčními dešti, což samicím umožňuje klást vajíčka do mělkých potoků při nízkém stavu vody.

Pulci se líhnou za prudkých dešťů, kdy se tekoucí potoky mění v rychle tekoucí říčky. Naštěstí pro pulce je evoluce obdařila silnými savými ústními částmi, které jim pomáhají držet se na kamenech. Avšak naneštěstí pro pulce se tak stávají snadnou kořistí místních obyvatel, kteří je považují za chutné a již desítky let je sbírají. Pulci se dají smetat ze skal koštětem a pak sbírat do košů po proudu řeky.

Spolu s úbytkem biotopů, klimatickými změnami a houbovými chorobami je to jeden z důvodů úbytku populace fialové žáby. V současné době je tento druh zařazen na seznam téměř ohrožených a ochránci přírody se obávají, že lokální vymírání způsobené sběrem by nakonec mohlo vést k celosvětovému vyhynutí druhu.

Fialová žabka není jediný prapodivný zavalitý druh žáby, mezi další patří například Otylka krátkohlavá (Breviceps adspersus), která vypadá jako malý nafouklý balonek. Na území ČR nemáme takto unikátní žábu, ale k nejvzácnějším druhům u nás patří Ropucha krátkonohá (Epidalea calamita), která má také zavalité tělo a spíše leze, než skáče a patří mezi ohrožené druhy.

Zdroje: Science focus, BioLib, BioLib, BioLib, Geology