Kulíšek trpasličí je roztomilá sovička, která vydává zvuky jako štěně. V případě ohrožení hraje mrtvou a ráda hnízdí uvnitř kaktusů
Kulíšek trpasličí (Micrathene whitneyi) je sova z čeledi puštíkovitých (Strigidae). Přídomek trpasličí má své opodstatnění, protože se jedná k opravdu malou sovu. Dosahuje délky necelých 13 cm, což je velikost zpěvného ptáka, a její rozpětí křídel je pouhých 22 cm a váží méně než 57g.
Jejich hlavní potravou je hmyz, nejčastěji loví můry, brouky a cvrčky, ale také štíry, pavouky a kobylky. Díky vynikajícímu zraku a sluchu jsou zdatnými nočními lovci, kteří chytají kořist v letu, na zemi nebo na stromech. Pokud uloví více, než potřebují, uloží si přebytečnou potravu do své hnízdní nory na později. Pokud je jejich kořistí štír, vždy mu odstraní štírovi žihadlo. Protože v jejich pouštním prostředí není vždy k dispozici voda, jsou schopni přežít díky vodě, kterou získávají z živočichů, jimiž se živí.
Jsou jedním z mála druhů sov, které migrují a to kvůli nedostatku hmyzu v zimních měsících. Stěhovavé populace se vyskytují v pouštích a kaňonech Arizony, Nového Mexika, Texasu, Baja v Kalifornii a Sonory v Mexiku, hnízdí poblíž hranic USA s Mexikem a na zimu míří na jih do jižního Mexika. Občas migrují v hejnech. Populace dále na jihu, v oblasti Baja v Kalifornii a Puebla v Mexiku, zůstávají na místě po celý rok.
V období páření se samci dvoří samičkám hlasitým zpěvem z hnízdních nor a lákají tak potenciální partnerky, aby si prohlédly jejich domov. Mají speciální píseň vyhrazenou pro účely páření, kterou zpívají bez přestání, dokud je samice nenásleduje dovnitř. Aby partnerku ještě více nalákal, nabídne jí v rámci namlouvacího rituálu potravu.
Nejoblíbenějším místem hnízdění jsou opuštěné domovy datlů v kaktusech saguaro, mesquite, platanech a dubech. Když žádné nejsou k dispozici, vyberou si umělou stavbu, jako je telefonní sloup nebo hnízdní budka. Dávají přednost hnízdění ve výšce 3 až 9 metrů nad zemí, kde je menší pravděpodobnost, že se k nim dostanou predátoři, jako jsou hadi, rysi a kojoti. Samice snáší asi pět vajec a stará se o ně sice sama, ale samec jí nosí potravu a to i několik týdnů po narození soviček. Přibližně měsíc po vylíhnutí mláďata vylétají z hnízda a shání si potravu sama.
Volání dospělých sov je přirovnáváno ke zvuku štěněte nebo smíchu. Samci mají výrazné zpěvy pro let, zatímco samice vydávají zvláštní zvuk, když je krmí partner. Během hnízdění se mezi sebou i s mláďaty dorozumívají jemným pískáním. Mají několik chytrých metod, jak se vypořádat s predátory. Když se vetřelec přiblíží k jejich hnízdišti, vydávají sovy hlasitý štěkavý zvuk, klapou zobákem a rychle pohybují ocasem dopředu a dozadu. A na rozdíl od větších sov, které by v boji ani nepomyslely na ústup, když je kulíšek chycen nebo zahnán do kouta, tak hraje mrtvého.
Ačkoli je Mezinárodní svaz ochrany přírody nepovažuje za ohrožené, populace se snížila v důsledku úbytku stanovišť způsobeného rozvojem obytné zástavby a zemědělství. Postiženy byly zejména populace v jižním Texasu a v některých částech řeky Colorado, ačkoli v Arizoně se tyto sovy stále vyskytují ve velkém počtu. V Kalifornii jsou sovy od roku 1980 ohroženy. Vzhledem k poškození biotopu nebyly snahy o reintrodukci druhu úspěšné.