Zvuky podobné řeči u zvířat: Někdy do nich promítáme jen své vlastní touhy a fantazie
Internet miluje zvířata, která pustí pusu na špacír. Sotva kočka vyhrkne cosi, co zní jako „hello“, případně buldoček zablekotá „I love you“, videa letí světem a sbírají miliony zhlédnutí. V komentářích pak lidé soutěží, kdo slyšel přesnější hlášku, a z chlupáčů se stávají virální celebrity.
A teď k jádru pudla: opravdu nám naši mazlíčci odpovídají, nebo jenom promítáme lidskou řeč do nahodilých zvuků?
Virální hvězdy se slovníkem
Nejstarší ikonou je kocour přezdívaný Oh Long Johnson – už v devadesátých letech na něj pouštěli kameru, když syčel a bručením připomínal krátké věty. Klip z America’s Funniest Home Videos se objevil na YouTubu v roce 2006 a dodnes se vrací v kompilacích i memech. Experti ale upozorňují, že šlo o stresové mňoukání vystrašené kočky, jemuž jsme prostě rozuměli po svém.
Další stálicí jsou psi, kteří říkají I love you. Často jde o husky nebo francouzské buldočky: díky protáhlému vytí a specificky posazenému čenichu dokážou natáhnout samohlásky tak, že to našemu uchu připomene větu. Video pak žije vlastním životem a diváci přisuzují čtyřnožci úmysl, který tam patrně nebyl.
Knoflíkoví psi a (skoro) opravdová slova
Novější fenomén přinesla platforma TikTok – zejména fena Bunny, která tlapkami mačká zvukové knoflíky s nahranými slovy. Uživatelé sledují, jak údajně skládá věty typu „mám hlad venku teď“. Projekt podpořila i univerzita v San Diegu: vědci zkoumali 59 knoflíkových psů a zjistili, že opravdu reagují na nahraná slova „ven“ či „hračka“, i když je pronese cizí člověk a bez gest. Cesta k plnohodnotné konverzaci to ale není – repertoár se zatím drží na pár desítkách výrazů a abstraktní pojmy psům unikají.
Proč slyšíme slova, která tam nejsou
Mozek má jednu fintu: audiální pareidolie. Stejně jako vidíme obličeje v oblacích, slyšíme řeč v šumu ventilátoru či v náhodném mňouknutí. Psychologové vysvětlují, že v potřebě hledat smysl dokreslujeme zvukům vzorce řeči – a sociální sítě tento efekt násobí, protože nám okamžitě nabídnou tisíce potvrzení, že to ostatní slyší také.
Když zvířata opravdu napodobují řeč
Existují však druhy, které lidské hlásky napodobují cíleně. Papoušek Alex zvládl zhruba stovku anglických slov a používal je ve vhodném kontextu – požádal o oříšek, poznal barvu či tvar předmětu. Vědci zdůrazňují, že šlo spíš o imitaci a asociaci, ne o pochopení gramatiky, přesto Alex změnil pohled na ptačí inteligenci.
Kočičí repertoár je bohatší, než se zdá
Kočka má podle etologů přes dvacet typů vokalizací – od tichého předení po žalostné „mňáááu“ a syčivé varování. V situacích napětí kombinuje zvuky, které v angličtině znějí třeba jako výše zmíněný kocour Oh Long Johnson. Dojem lidské věty tedy vzniká spíš šťastnou shodou souhlásek a samohlásek, nikoli záměrem kočky odpovědět.
Na pomezí reality a projekce
Studie s knoflíkovými psy ukazují, že někteří mazlíčci opravdu přiřadí konkrétní zvuk ke konkrétní akci. Jejich slovník je ale úzký a chybí mu syntax. Většina virálních videí navíc vzniká v situacích, kde má zvíře spoustu vizuálních a kontextových nápověd – typicky majitel drží vodítko a ptá se „ven?“, načež pes zaštěká cosi, co ochotně slyšíme jako „jasně“.
Závěrečné zvonění
Zvířecí zvuky podobné lidské řeči zůstanou magnetem pro lajky – a není na tom nic špatného, pokud si uvědomíme hranici mezi zábavou a vědou. Kočka, která brblá italsky, pravděpodobně sděluje své pocity, nefilozofuje o večeři. Pes mačkající „jídlo, jídlo, jídlo“ možná chápe, že tlačítko vede k misce, nikoli k hluboké diskuzi o dietě. A my? My si zkrátka rádi povídáme – i když nám někdy odpovídá jen echo našich vlastních slov.
Zdroje: theguardian.com, nationalgeographic.com, livescience.com, Youtube, Research Gate
