Při prvním velkém očistci mnohobuněčného života bylo v moři vyhubeno 85 procent živočichů

Pět set milionů let. Pět masivních vymírání, pět velkých očistných událostí pro život na Zemi. Podívejme se na velká vymírání, která prověřila život během geologického období známého jako fanerozoikum, nejmladšího ze čtyř období v historii Země, uvádí portál Vetenskap.

Všechna období vymírání byla jedinečná, ale všechna nás mohou v dnešní době, kdy se stále více blížíme k šestému velkému vymírání, něčemu naučit. Při druhém největším masové vymírání v historii Země bylo vyhubeno až 85 % všech druhů.

Tento příběh se odehrává na začátku našeho současného eonu, fanerozoika, které začalo před 540 miliony let. Slovo fanerozoikum pochází z řečtiny a znamená zhruba „viditelný život“. Život se stal „viditelným“, když se jednobuněčné organismy naučily spojovat a vytvářet větší komplexy. Evoluce pomalu začala již před 600 miliony let, na konci předchozího eonu, proterozoika.

Velká exploze života

Při fanerozoiku, asi před 540 miliony let, se vše skutečně rozjelo. Došlo k tzv. kambrické explozi. Nebyla to detonace ohně a dýmu, byl to prostě život, který explodoval ze země. Stopy tohoto výbuchu jsou dodnes patrné v mimořádně bohatých nalezištích zkamenělin z této doby.

Jednobuněčné bakterie, archea (rozsáhlá skupina jednobuněčných organismů) a řasy, byly po miliardy let dominantními formami života. Pak se k nim připojily mnohobuněčné, složité, velké a viditelné organismy. Poprvé se objevily formy života se schránkami a kostrami a během pouhých zhruba dvaceti milionů let se mnohobuněčný život naučil zaujmout své místo na Zemi.

Množství tvarů, barev a forem zaplnilo oceány a později i pevninu. Většina dnes existujících biologických kmenů živočichů má svůj počátek v období, které nazýváme kambrium a které začalo asi před 540 miliony let. A s ním začala i éra fanerozoika. Čím větší a složitější jsou organismy a čím složitější je ekosystém, tím náchylnější je k narušení. Život ve velkém měřítku znamená také riziko smrti ve velkém měřítku.

Pro jednoho smrt, pro druhého chléb

Toto vyhlazování druhů na jedné straně sice znamenalo smrt v téměř totálním měřítku, ale na druhou stranu bychom tu bez něj jako lidé dnes nebyli. Tak funguje evoluce – ne přežitím nejsilnějších, což je oblíbená mylná představa Darwinovy teze. Evoluce funguje tak, aby přežil ten, kdo se dokáže nejlépe přizpůsobit měnícím se okolnostem. První velké hromadné vymírání v rámci fanerozoika se nazývá ordovicko-silurské vymírání a proběhlo přibližně před 440 miliony let.

V té době byl prakticky veškerý život v oceánech. S jeho přesunem na pevninu vymřelo více než 60 % rodů mořských bezobratlých, včetně dvou třetin všech čeledí pásovců a mechovek. Zmizelo přibližně 85 % všech mořských druhů. Než se však podíváme na to, co se stalo, podívejme se na dobu, která této události předcházela. Geologické období ordovik, které začíná asi před 488 miliony let a trvá přibližně do doby před 440 miliony let. A tak konec ordoviku přichází s také s velkým hromadným vymíráním.

Ordovické záření

Ordovik je obdobím, kdy různé formy života navazují na výtěžek kambrické exploze. Říkáme tomu ordovická radiace. Život se šíří po Zemi, na moři i na souši. První suchozemské rostliny se objevují v ordoviku v podobě primitivních organismů podobných dnešním mechům. V symbióze s prvními suchozemskými rostlinami se objevují i první houby.

Na moři se objevují první ryby. Jsou to obrněné ryby bez čelistí, s kostěným pancířem pokrývajícím hlavu a přední část těla. Původní ryby získávají potravu vysáváním drobného hmyzu z bahna na dně. Zkameněliny tohoto typu pravěkých ryb byly nalezeny v Austrálii. V tomto období se také dařilo trilobitům. Trilobiti se poprvé objevili v období kambria a byli zde na Zemi součástí života až 300 milionů let, a to až do doby před 250 miliony let.

Trilobiti, vládci země

Trilobiti patří mezi členovce, tedy do stejného kmene jako hmyz, pavoukovci a korýši. Jsou jedním z nejúspěšnějších druhů, které kdy na Zemi žily a ani v dnešní době nemají jediného žijícího příbuzného. Nikdo s jistotou neví, proč trilobiti tak úplně zmizeli. Pravděpodobně se jednalo o součet několika faktorů, přičemž posledním hřebíčkem do rakve bylo masivní vymírání druhů na konci permu. Ordovik je však stále velkou přehlídkou trilobitů. A nejen jejich – v oceánu probíhá krutá evoluce. Měkkýši se vyvíjejí a stávají se rozmanitějšími – běžné jsou mušle, mlži a některé druhy chobotnic. V ordoviku se také vytvořily první korálové útesy.

Byl za tím nedostatek kyslíku a smrt na dně?

Podle studie francouzských a belgických vědců mohl být příčinou hromadného úhynu náhlý nedostatek kyslíku v oceánech, který následně způsobil uvolňování toxických kovů ze dna a masové vymírání. V rámci své studie vědci zkoumali 2 km hluboké vrtné jádro z libyjské pouště, kde našli hojně poškozených zkamenělin, organismy s defekty a deformacemi typickými pro organismy postižené otravou těžkými kovy.

Podobná poškození se objevují i u organismů ve vodních tocích, které dnes znečišťujeme těžkými kovy. Například mušle, které mají potíže s tvorbou lastur, ryby s nejrůznějšími výrůstky způsobenými otravou olovem a dalšími kovy. Tyto toxické kovy se drží na mořském dně, dokud je v mořské vodě kyslík. Když však hladina kyslíku začne klesat, kovy se uvolní a rozpustí v mořské vodě. K tomu dochází například v Baltském moři, kde velké části mořského dna trpí nedostatkem kyslíku.

Zdroj: svenska.yle.fi