Žralok dokáže rozpoznat kapku krve i ve 100 litrech vody – a to i na několik kilometrů daleko
V moři se toho děje hodně, ale pokud někdo opravdu ví o každé kapce krve, to žralok. Jejich čichové schopnosti jsou tak extrémní, že stačí jediná molekula krve rozptýlená mezi stovkami litrů vody a žralok už ji má na radaru. Některé druhy dokážou zachytit stopu krve v koncentraci 1 ku 10 miliardám. To je asi jako když si do bazénu kápnete parfém a soused o dvě ulice dál si začne stěžovat, že to přeháníte s voňavkou.
Superčich pod hladinou
Žraloci mají čich, který by mohl konkurovat policejnímu psovi po kávě a služebním povýšení. Jejich nozdrami totiž neprochází vzduch, ale přímo voda, a to rychle a neustále. Tím se zajišťuje, že se k čichovým receptorům dostane každý pachový stimul v okolí. Citlivost tohoto systému je doslova fascinující. Žralok není žádný milovník růží, ale jakmile se někde objeví stopa rozkládajícího se masa nebo čerstvé krve, je jako doma. Zatímco my možná cítíme večeři, žralok už má detailní plán útoku včetně zákusku po večeři.
Kromě čichu ale mají žraloci ještě další výbavu, kterou by jim záviděl i Batman. Třeba tzv. Lorenziniho ampule – speciální elektroreceptory v jejich tlamě, které dokážou vnímat i slaboučké elektrické pole živých organismů. Jinými slovy: když se ryba schová do písku a snaží se nedýchat, žralok stejně ví, kde je, protože její srdce pořád vysílá signály jako špatně zabezpečená Wi‑Fi
V čem je ta krev tak sexy
Krev pro žraloka znamená jediné – příležitost k jídlu. Ale není to tak, že by útočil na všechno, co krvácí. Například u lidí je to trochu přeceňované. I když zachytí pach krve, nemusí reagovat. Většina druhů se o člověka ani nezajímá, a pokud už ano, často jde o jedno zkoumavé kousnutí a pak nezájem. Což nám sice moc nepomůže, když máme v lýtku jeho zuby, ale alespoň víme, že jsme nevyhověli chuťovému profilu. Někdo má prostě radši tuňáka.
Ve skutečnosti je žraločí čich spíš selektivní než bezhlavý. Vnímá především specifické látky, které se vyskytují v tělních tekutinách ryb a mořských savců. Navíc se dokáže zorientovat podle směru, odkud látky přicházejí.
Krev na stovky metrů? Ano, ale ne jak si myslíte
Mýtus o tom, že žralok cítí kapku krve na několik kilometrů, je částečně pravdivý, ale s výhradami. Rozpustnost látky, mořské proudy, teplota vody a pohyb samotného žraloka – to všechno ovlivňuje, jak daleko se pach skutečně dostane. Pokud ale všechno hraje do karet, může být žralok schopen zachytit stopu z opravdu velké dálky a vydat se po ní jako krvelačný detektiv.
Nejvíce to funguje v klidné vodě, kde se molekuly pachu nerozpouštějí příliš rychle. V takovém případě může jít o stovky metrů až několik kilometrů, ale reálný dosah čichu je obvykle o něco kratší. I tak je to ale schopnost, kterou člověk nemá šanci napodobit. My jsme rádi, když najdeme potmě ledničku a neukopneme si palec o stůl.
Lovec s radarem
Díky kombinaci čichu, elektroreceptorů, postranní čáry a dokonalého sluchu se žralok stává nejkomplexnějším predátorem oceánů. Přesto není bezchybný. I žralok někdy špatně odhadne situaci, narazí na větší kořist, nebo prostě není dost rychlý. Ale když už něco ucítí a rozhodne se to najít, většinou to najde. A když ne, najde alespoň něco jiného. Alespoň tak funguje mořská verze fastfoodu.
Nejsme na jídelníčku, ale buďme rozumní
Abychom to zakončili s trochou optimismu: žraloci nejsou posedlí lidskou krví. Ano, dokážou ji cítit. Ano, vyhodnotí ji jako možný signál. Ale většina druhů lidí aktivně nevyhledává a útoky na člověka jsou extrémně vzácné. Když si to srovnáme s tím, kolik lidí ročně sní žraloka, je zřejmé, kdo je tu skutečná hrozba.
Takže až příště půjdete plavat v moři, nebojte se, že by vás žralok cítil přes půlku oceánu kvůli škrábanci na noze. Pro žraloka není důležité, co přesně jste. Důležité je, jak voníte. A čich má vážně skvělý.
Zdroj: Science Friday, Reader’s Digest, A-Z Animals, BBC Science
