Zvířata v jazyce: Proč je někdo jedovatá zmije a jiný raději strká hlavu do písku?

V běžné řeči používáme zvířata častěji, než si možná uvědomujeme.

Ne proto, že bychom byli zoologové, ale protože zvířecí přirovnání výborně vystihují lidské vlastnosti a chování. Někdo je mazaný jako liška, jiný tvrdohlavý jako mezek. Ale proč vlastně říkáme, že někdo „strká hlavu do písku“ nebo je „jedovatá zmije“?

Zvířecí metafory jsou součástí jazykového dědictví. Přenášejí obrazné významy, které se vryly do kolektivního povědomí. Někdy ale jejich původ nesouvisí s realitou – a právě to z nich dělá tak zajímavé jazykové jevy.

Hlava v písku: od pštrosa k výmluvám

Řeknete-li, že někdo strká hlavu do písku, myslíte tím, že nechce čelit problémům. Raději dělá, že nic nevidí, než aby se situaci postavil. Výraz působí logicky – pštros, ten velký pták z Afriky, si přece údajně v nebezpečí zastrčí hlavu do písku, aby se „schoval“.

Jenže to vůbec není pravda.

Pštrosi tohle nikdy nedělali. Mýtus vznikl pravděpodobně už ve starověkém Římě a přetrval až do dneška. Ve skutečnosti si pštrosi sklánějí hlavu k zemi, například když pečují o vejce nebo hledají potravu. Na dálku to může vypadat, že mají hlavu zastrčenou, ale jde jen o optický klam. Kdyby pštros opravdu strčil hlavu do písku, udusil by se.

Přesto tento výraz zůstal a zakořenil. Možná i proto, že trefně vystihuje lidskou tendenci uhýbat před nepříjemnostmi.

Jedovatá zmije: když jde o charakter

Oproti pštrosovi je zmije ve svém jazyce víc „zasloužená“. Říct o někom, že je „jedovatá zmije“, znamená označit ho za nebezpečného, falešného, často i záludného člověka. Tady se už odkazuje na skutečnou vlastnost zvířete – zmije má jed a umí ho použít, když se cítí ohrožená.

Zajímavé ale je, že zmije ve skutečnosti není agresor. Útočí jen při sebeobraně. Přesto se v našem jazyce proměnila v symbol zla. Její jed se stal synonymem pro pomluvy, zlobu nebo zákeřnost. A označit někoho za „zmiji v košíku“ často znamená, že se jedná o někoho blízkého, kdo ale jedná potají proti nám.

I tady je znát, že jazyk nevychází vždy z objektivní reality zvířete, ale z lidské potřeby najít výstižný obraz.

Zvíře jako zrcadlo lidské povahy

Proč si vlastně lidé tak často pomáhají zvířaty, když mluví o jiných lidech? Odpověď je jednoduchá: zvířata nesou silný symbolický význam. Stačí jedno slovo a hned si vytvoříme představu – o chování, postoji, charakteru.

Zvířecí přirovnání často fungují napříč jazyky i kulturami, ale každý národ má i svoje specifické. Zatímco v češtině máme lišku mazanou, v angličtině je „sly fox“ podobně vnímaný. Ale třeba taková sova – v češtině je spíš samotář, v angličtině symbol moudrosti.

Mýtus nebo realita? To nevadí

Ať už jde o pštrosa, který si hlavu do písku ve skutečnosti nestrká, nebo zmiji, která není tak zlá, jak ji jazyk maluje, jedno je jisté: zvířecí obrazy v řeči milujeme. Pomáhají nám s nadsázkou vyjádřit něco, co by jinak bylo těžké popsat. A i když občas realitu zkreslí, jejich síla spočívá právě v tom, že umí lidské chování přetvořit do výstižného, často i vtipného obrazu.

Takže příště, až budete mít pocit, že kolega v práci strká hlavu do písku nebo vás někdo v okolí popichuje jako jedovatá zmije, možná si vzpomenete, že v tom hraje roli nejen realita, ale i síla jazyka.

Zdroj: quora.com, wonderopolis.com