Orientace zvířat v přírodě: Některá používají echolokaci, další vnímají magnetické pole
Zatímco lidé se při orientaci v prostoru spoléhají především na zrak, zvířata mají k dispozici celou paletu smyslových mechanismů, které jim umožňují pohybovat se v krajině s neuvěřitelnou přesností.
Některá zvířata dokáží vnímat magnetické pole Země, jiná si vypomáhají echolokací. Tyto dovednosti jsou často výsledkem milionů let evoluce, a vědci jim stále plně nerozumí.
Živé kompasy
Jedním z fascinujících příkladů orientace v přírodě je schopnost některých živočichů „vidět“ magnetické pole Země. Tento fenomén se nazývá magnetorecepce. Jde o schopnost vnímat směr a sílu magnetického pole a využívat ho jako navigační pomůcku. Nejznámějšími „živými kompasy“ jsou tažní ptáci. Například slavíci, červenky nebo hrdličky každoročně migrují tisíce kilometrů a dokážou se vracet na přesná místa, kde se vylíhli.
Jak ale ptáci tuto schopnost získali? Jedna z teorií předpokládá, že klíčovou roli hraje zvláštní protein zvaný kryptochrom. Ten se nachází v oku ptáků a je citlivý na světlo. Vědci se domnívají, že právě tento protein umožňuje ptákům vnímat magnetické pole jako jakousi „vizuální mapu“, možná jako vzor v zorném poli, podle kterého se orientují.
Zvířata ovšem nevyužívají magnetické pole jen při migracích. Například krávy a psi se podle některých pozorování často staví při odpočinku nebo vykonávání potřeby v severo-jižní ose. U psů se tato tendence projevuje zejména tehdy, když je magnetické pole stabilní – v případě bouřek nebo geomagnetických poruch se chování mění.
Vlny v temnotě: echolokace
Zatímco magnetorecepce je jako neviditelný kompas, jiná zvířata si vystačí s „radarem“. Echolokace je schopnost vydávat zvuky a následně vnímat jejich odraz od okolních objektů. Využívají ji zejména netopýři a kytovci. Tato metoda orientace jim umožňuje pohyb i v úplné tmě nebo zakalené vodě.
Netopýři vydávají ultrazvukové impulzy, které lidské ucho neslyší, a z jejich odrazů od objektů získávají přesnou představu o tvaru, vzdálenosti a pohybu překážek nebo kořisti. Podobným způsobem se orientují i delfíni – pomocí klikání a následné analýzy ozvěn.
Echolokace je natolik přesná, že netopýr dokáže zachytit letícího komára v naprosté tmě. Delfín zas rozpozná malý předmět na desítky metrů daleko. Výzkum publikovaný v časopise Current Biology navíc ukazuje, že netopýři dokáží upravovat frekvenci svých impulzů podle typu prostředí, čímž minimalizují rušení odražených signálů a zvyšují přesnost lokalizace.
Orientace jinak
Kromě magnetorecepce a echolokace existují i další způsoby, jakými se zvířata orientují. Včely například kombinují zrak, vnímání polarizovaného světla a čich. Mravenci na Sahaře si zapamatovávají počty kroků i úhly, které během hledání potravy urazí – tzv. „krokový integrátor“. Mořské želvy se řídí kombinací chemických stop, mořských proudů a magnetických signálů, aby se po desítkách let vrátily na stejné pláže, kde se vylíhly.
Tyto schopnosti zvířat ukazují, jak rozmanitá a komplexní může být navigace v přírodě. A také jak omezené jsou naše vlastní smysly v porovnání s tím, co dokáže svět zvířat. Přestože se vědcům stále nedaří plně odhalit všechny mechanismy, je zřejmé, že zvířata mají ke svému přežití a orientaci neuvěřitelně sofistikované nástroje.
