Ptakopysk je savec, který má jednu neobvyklou vlastnost – klade vejce
Zobák jako kachna, srst jako vydra, nohy jako bobr a jed v ostnu – ptakopysk podivný je jedním z nejbizarnějších tvorů na Zemi. Navzdory tomu, že je savec, klade vejce. Dorozumívá se elektrolokací, samci mají jedovaté ostruhy a jeho genetická výbava mate i zkušené biology. Ptakopysk je důkazem, že příroda se neřídí žádnými pravidly.
Když první exemplář ptakopyska dorazil v 18. století do Evropy, vědci ho považovali za podvrh. Mysleli si, že někdo připevnil kachní zobák na tělo savce. Ale zvíře bylo skutečné – a od té doby fascinuje biologickou komunitu i laiky po celém světě.
Ptakopysk
Ptakopysk podivný, latinsky Ornithorhynchus anatinus, je endemitem východní Austrálie a Tasmánie. Žije v blízkosti vody, kde si v březích vyhrabává nory. Většinu života tráví ve vodě. Kombinuje znaky bobra, vydry a kachny.
Navzdory svému podivnému vzhledu je ptakopysk savec. Je jedním ze tří žijících druhů ptakořitných, latinsky Monotremata. Jedná se o skupinu primitivních savců, jejíž součástí jsou mimo jiné také ježury. Ptakořitní jsou výjimeční tím, že na rozdíl od ostatních savců kladou vejce.
Klade vejce, ale mláďata krmí mlékem
Reprodukce ptakopyska je dalším důkazem jeho výjimečnosti. Samice snáší obvykle jedno až tři kožovitá vejce, která si uloží do zvláštní komory ve své noře. Po vylíhnutí mláďata sají mateřské mléko, i když samice nemá bradavky – mléko prosakuje póry v kůži na břiše a mláďata ho olizují.
Ptakopysk tak kombinuje znaky plazů (vejce) a savců (kojení). Je tedy cenným studijním objektem pro evoluční biologii. Je považován za živoucí fosilii, protože si uchoval některé znaky pradávných obratlovců.
Elektrolokace
Další unikátní vlastností ptakopyska je schopnost elektrolokace. V zobáku má tisíce elektroreceptorů, kterými vnímá elektrické impulsy svalových pohybů kořisti – například červů nebo drobných korýšů ukrytých v bahně. Díky tomu dokáže lovit i se zavřenýma očima a ušima, které pod vodou uzavírá.
Taková schopnost je mezi savci mimořádně vzácná. Kromě ptakopyska ji v omezené míře využívají jen někteří delfíni. Ptakopysk tak při lovu funguje jako biologický detektor pohybu – skenuje dno a vnímá „neviditelné“ impulsy.
Samčí jed
Samci ptakopyska mají na zadních končetinách kostěné ostruhy, které jsou napojené na jedovou žlázu. Během období rozmnožování ho mohou využít při boji o samičky. Lidem jed ptakopyska způsobuje velmi silnou bolest, která může trvat týdny až měsíce a nereaguje na běžné léky proti bolesti, smrtelný však není.
Tato vlastnost dělá z ptakopyska jediného savce, u něhož je jed skutečně účinnou zbraní. Z evolučního hlediska se jed vyvinul pravděpodobně jako nástroj k obraně teritoria a zastrašení konkurence, nikoliv k lovu.
Ohrožení a ochrana
Ptakopysk není v současnosti považován za bezprostředně ohroženého, čelí však mnoha přírodním hrozbám. Mezi ty nejzávažnější patří znečištění vody. Prostředí kolem vodních zdrojů je často znečištěné a tak se zmenšuje přirozené prostředí, kde ptakopysk dosud běžně pobýval. Také klimatická změna ovlivňující množství vody v říčních systémech je významnou hrozbou. V Austrálii je chráněn zákonem a patří mezi symboly tamní přírody.
Navzdory ochraně zůstává obtížně pozorovatelným tvorem. Žije skrytě, je aktivní hlavně za soumraku a jeho noru najít není snadné. Jeho výskyt je tak často sledován nepřímo, pomocí stop nebo vodních analýz DNA.
Ptakopysk podivný je jedním z nejbizarnějších zástupců živočišné říše. Kombinuje znaky několika tříd obratlovců, má jed, snáší vejce a používá elektrolokaci. Pro vědce představuje okno do dávné minulosti, pro laiky zase fascinující důkaz toho, jak rozmanitá a nevyzpytatelná příroda dokáže být. Ač působí jako výtvor z fantastického světa, ptakopysk je reálný a stále žije v australských řekách – tichý, nenápadný a jedinečný.
Zdroje: Cs.wikipedia.org, Plus.rozhlas.cz, Stoplusjednicka.cz, Youtube.com
